Nakladatelství Aurora - vydané knihy

Frazer, Lili Grove: Několik lístků. Zlatá ratolest
Z anglického originálu Leaves from the Golden Bough přeložil Stanislav Novotný.
Vázané, 216 stran, 189 Kč, rok vydání: 2000, 1. vydání
ISBN 80-7299-029-2

O autorce

Lilly Grove Frazer byla manželkou významného kulturního antropologa Jamese George Frazera, autora dvanáctidílné Zlaté ratolesti (The Golden Bough). Tato kniha, považovaná dnes za základní dílo světové etnografie, vyšla v několika verzích. I zkrácená jednosvazková verze, kterou znají čeští čtenáři, je textem odborným, v němž autor v něm shrnul výsledky svého bádání o obřadech a duchovní kultuře ohromného počtu etnik z celého světa. Jeho žena Lilly Grove Frazer proto vybrala některé z nich a uvedla je v přístupné podobě tak, aby byly srozumitelné každému čtenáři, který se zajímá o obecnou antropologii, tedy nejen odborníkům, ale širokému čtenářskému okruhu.

Ukázka z knihy

Část první
Vánoce a jmelí
Zlatá ratolest
Proč se jmelí říkávalo zlatá ratolest? Běložlutá barva plodů jmelí může to pojmenování jen stěží vysvětlit, přesto však Vergilius říká, že zlatá byla celá ratolest, tedy stonek i listy. Název by snad mohl být odvozen od sytě zlaté žluti, kterou jmelí získá, když se odřízne a nechá se několik měsíců sušit; výrazné zabarvení se pak neomezuje pouze na listy, ale přechází i do stonku, takže celá větvička opravdu vypadá, jako by byla ze zlata. Bretaňští venkované zavěšují velké svazky jmelí na přední stěnu svých domků a v měsíci červnu pak jsou svazky nápadné díky jasně zlatému zbarvení listů. V některých částech Bretaně, zvláště kolem Morbihanu, svazky jmelí visí nad vraty stájí a chlévů pravděpodobně proto, aby ochránily koně a dobytek před uhranutím.
Žlutá barva odumřelé větévky může částečně vysvětlit, proč se někdy o jmelí předpokládalo, že má schopnost odkrývat v zemi ukryté poklady; nepochybně jde o přirozenou podobnost žluté větvičky a žlutého zlata. Tuto podobnost potvrzuje obdoba zázračných vlastností, jaké jsou často připisované bájnému semenu nebo květu kapradí. O semenu se věřilo, že večer o letním slunovratu září jako zlato nebo oheň. V Čechách se říkalo, že "na svatého Jana semena kapradí rozkvétají zlatým květem, který se třpytí jako oheň". Tehdy mělo bájné semeno kapradí takovou schopnost, že každý, kdo ho měl v ruce večer o letním slunovratu nebo s ním vystoupil do hor, mohl objevit žílu zlata nebo spatřit, jak modravým světlem září poklady země. V Rusku se říká, že pokud jste úspěšní a najdete o půlnoci za letního slunovratu úžasný květ kapradí, musíte ho vyhodit do vzduchu a on spadne jako hvězda přesně na místo, kde je ukrytý poklad. V Bretani sbírají hledači pokladů o půlnoci při letním slunovratu semena kapradí a ponechávají si je až do Květné neděle následujícího roku; potom je rozsypou na zem tam, kde si myslí, že je ukrytý poklad. Tyrolští venkované se domnívají, že o letním slunovratu lze vidět, jak ukryté poklady září jako plamen ohně. Semena kapradí, nasbíraná v tomto mystickém období při běžných bezpečnostních opatřeních, pomohou vynést na povrch země zakopané poklady. Ve švýcarském kantonu Freiburgu mají lidé zvyk o svatojánské noci prohledávat kapradí ve víře, že tam najdou ukrytý poklad, který kdysi přinesl sám ďábel. V Čechách se říká, že ten, kdo si ve stejné době obstará zlatý květ kapradí, získá tím klíč ke všem ukrytým pokladům; a pokud děvče pod jasně zářícím květem rozprostře látku, napadá do ní ryzí zlato. Když v Tyrolích a v Čechách dáte semeno kapradí mezi peníze, nebudou nikdy ubývat bez ohledu na to, jak budete utrácet. Někdy se věří, že semena kapradí na Štědrý den v noci rozkvétají a ten, kdo je najde, nesmírně zbohatne. Ve Štýrsku se říká, že sbíráním semen kapradí v noci o Vánocích donutíte čerta, aby vám přinesl ranec plný peněz. Stejně tak ve Švábsku, pokud se správně rozhodnete, můžete donutit samého Satana, aby vám o štědrovečerní noci přinesl balíček semen kapradí. Ovšem po čtyři předcházející týdny a po celý advent musíte být velmi opatrní a nemodlit se, nechodit do kostela a nepoužívat svěcenou vodu; po celý dlouhý den se musíte zabývat hříšnými myšlenkami a uchovávat si horoucí přání, aby vám čert pomohl získat peníze. Takto připraveni se postavte o štědrovečerní noci mezi jedenáctou hodinou a půlnocí na křižovatku dvou cest, po kterých jsou přivážena na hřbitov těla zemřelých. Tady se setkáte s mnoha lidmi, z nichž někteří již dávno zemřeli a byli pohřbeni - mohou to být vaši rodiče nebo prarodiče, staří přátelé či známí. Zastaví se u vás, pozdraví a zeptají se: "Co tady děláš?" Kolem vás bude poskakovat a tančit mnoho malých skřítků a budou se snažit vás rozesmát. Jestliže se usmějete nebo pronesete jediné slovo, čert vás roztrhá na kusy. Pokud však budete naopak stát nehnutě, tiše a klidně, až celá ta ďábelská smečka zmizí, dostaví se muž v mysliveckém. To bude ďábel a podá vám papírový kornout plný semen kapradí, která si musíte vzít a nosit při sobě po celý život. To vám dodá takovou sílu, že uděláte za jeden tolik práce, kolik by za stejnou dobu udělalo dvacet nebo třicet obyčejných lidí. Budete proto bohatnout. Jen málokdo však měl odvahu takovou zkoušku podstoupit. Obyvatelé Rotenburgu vyprávějí o tkalci od nich z města, který žil asi před dvěma sty padesáti lety a dělal tkalcovské zázraky tím, že jednoduše využíval moci semen kapradí, která tak šťastně dostal - nepochybně od ďábla - ačkoli to není výslovně tradicí doloženo. Ten líný dareba z vlastnictví toho pokladu zbohatl, pracoval jenom o sobotách a celý zbytek týdne trávil hraním a pitím: přesto však za jeden den utkal mnohem více látky než kterýkoliv jiný zručný tkadlec, vysedávající u stavu od rána do noci každý den v týdnu. Byl samozřejmě chytrý a nikdo by nikdy nezjistil, jak to dělá, kdyby se nestalo něco, co byste mohli označit jako nehodu, ačkoli pokud jde o mě, vidím v tom jasně zásah Prozřetelnosti. Jednoho dne - bylo to osmý po svátcích - ten člověk utkal látku ne méně než sto loktů dlouhou a jeho žena si předsevzala dodat ji téhož večera zákazníkovi. Dala proto sukno do koše a vydala se na cestu. Kroky ji vedly kolem kostela, a když tu posvátnou budovu míjela, uslyšela cinkot svatého zvonku, ohlašujícího pozdvihování Boha. Byla dobrou křesťankou, a proto položila košík, poklekla vedle něj a v nastávajícím soumraku se odevzdala do vůle Boha i andělů. Spolu s ostatními klečícími se jí pak v osvětleném kostele dostalo večerního požehnání, které ji i ostatní ochraňovalo před úklady a nebezpečími noci. Nato posílena vstala a zvedla koš. Jaké však bylo její překvapení, když se do něho podívala a zjistila, že celá utkaná látka se přeměnila v hromádku příze. Velebná slova kněze od oltáře klatbu Nepřítele lidstva navždy zrušila.