Nakladatelství Aurora - vydané knihy

Klíma, Jan: Nespouštěj se s nikým, kdo je potrhlejší než ty
Vázané, 176 stran, 149 Kč, rok vydání: 2000, 1. vydání
ISBN 80-7299-024-1

O knize

Humoristický román se sympatickým hrdinou, matematikem Nedbalem, přivádí čtenáře na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, kde mladý docent vyučuje. Ať už právem či neprávem, Nedbal začne spojovat svůj neuspokojivý citový život s neuspokojivou finanční situací vysokoškolského učitele a rozhodne se nalézt si vedlejší zdroj příjmu. Netuší, že se tím zaplétá do sítě nastražené jeho vdavekchtivou kolegyní. Ve snaze z ní uniknout na něj padne obvinění z pokusu o vraždu, a tak je nakonec rád, že díky svým schopnostem analytického myšlení odhalí praktiky záhadné seznamovací kanceláře a objasní, kdo a proč se jeho kolegyni pokusil zabít…
Klíma těží z důvěrné znalosti univerzitního prostředí a svérázné komunity exaktních vědců. V tradici britského humoru provádí svého hrdinu řadou bizarních situací, aby nakonec přišlo nečekané rozuzlení složité zápletky.

O autorovi

RNDr. Jan Klíma, CSc (*1938) vystudoval teoretickou fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy (1962). Kromě vědecké a pedagogické činnosti, v jejímž rámci pracoval i na univerzitách v Bristolu, Mnichově a Vídni, se již od šedesátých let věnuje krásné literatuře. Humoristické romány s detektivní zápletkou Smrt má ráda poezii (Čs. spisovatel 1965, 1967, NDR 1967, NSR 1970) a Případ půjčeného psa (MF 1981, NDR 1984) vyšly celkem v nákladu převyšujícím čtvrt milionu výtisků. Novely Případ potenciálního primáře a Případ pana Pontiho (Matfyzpres 1998) vznikly na základě rozepsaných textů z osmdesátých let, které vzhledem k potížím s publikováním v době normalizace zůstaly nedokončeny.
Kromě původní prózy se věnuje překládání anglicky psané prózy různého zaměření - R. Feynman: To snad nemyslíte vážně (MF 1990, Aurora 1999), A. Christie: Záhada sedmi ciferníků (Knižní klub 1991), P. Wright: Lovec špionů (Lidové noviny 1997), N. Marsh: Smrtící šipka (Brána 1999), D. Sayersová: Katovy prázdniny (Lidové Noviny 2000), a řada dalších...
Tak jako ve všech Klímových původních prózách je hrdinou i tohoto jeho posledního humoristického románu matematik M. Nedbal.

Ukázka z knihy

První kapitola
První týden - pátek: PŘEDNÁŠKA
Šestatřicetiletého matematika Miroslava Nedbala probudilo ticho.
      Příjemný hlas přednášejícího vykládající o záludnostech řešení Straussovy rovnice ho před hodinou bezpečně uspal a teď, když se přednášející definitivně odmlčel, Nedbal se s jistotou získanou mnohaletým tréninkem spolehlivě probudil.
       Matematik se rychle napřímil a rozhlédl se po ostatních posluchačích naplněné karlínské posluchárny K1; někteří vypadali unaveně - to byli zjevně ti, kterým se nepodařilo usnout. Kolega Mandák z Nedbalovy rodné katedry numerické matematiky se také právě probral a začal tleskat; ostatní se rychle připojili.
      Účast byla mimořádná - sešlo se tu možná i padesát matematiků z fakulty, akademie i odjinud -, protože přednášející nebyl jen tak leckdo: byl to úspěšný krajan Honza Maloň, který před šesti lety vystudoval matematickou analýzu na Matematicko-fyzikální fakultě Karlovy univerzity. Vystudoval ji právě v této budově bývalé Obchodní akademie v Karlíně a zprávy o jeho výjimečném talentu dolehly až na Imperial College v Londýně, odkud ho vyzvali, aby se přihlásil do konkurzu na místo docenta. Maloň konkurz vyhrál a teď se všichni přišli podívat, jak vypadá muž, který se dokáže matematikou dobře uživit.
      Vypadal podobně, jako vypadali oni, když jim bylo třicet. Měl dlouhé vlasy a bledý obličej s brýlemi s kovovou obroučkou. Jak přednášel a otáčel hlavou od projektoru k publiku a zpět, vlasy mu vlály a Nedbal si melancholicky vzpomněl, jak mu jeho spolužačka Zdena Černá v pátém ročníku obdivně řekla: "Mirečku, ty máš vlásky jako beránek." Kde jsou ty časy! povzdechl si.
      Brýličky se Janu Maloňovi leskly novotou, protože - jak Nedbalovi ihned donesla sekretářka - pan docent z Imperial College nelenil a pořídil si brýle ve vlasti, jelikož to tu pořád ještě přijde levněji než v Londýně. Jeho spořivost šla dokonce tak daleko, že přesvědčil lékaře, aby mu skla předepsal na pojištění jeho sestry, přestože ta měla oči jako rys.
      "Londýn je strašně drahý město!" omlouval se Maloň, když viděl, že jeho čin není interpretován jako pokus podpořit místní živnostníky.
      "Děkuju našemu bývalému kolegovi Maloňovi," dolehl k Nedbalovi hlas vedoucího katedry matematické analýzy profesora Kozáka, "za vynikající přednášku a otvírám diskusi. Prosím dotazy..."
      Nastalo tísnivé ticho, ale projednou nemusel situaci zachraňovat sám profesor Kozák, neboť v publiku se zdvihla drobná ručka.
       Nedbal se naklonil, kdo se to hlásí: samozřejmě, Karla Urbánková z Matematického ústavu Akademie věd; Urbánková byla proslulá hlavně tím, že už zhruba patnáct let vytrvale hledala ženicha. Poté, co vyčerpala zásobu svobodných a rozvedených mužů v Matematickém ústavu, přenesla svou pozornost na fakultu. Příliš velký výběr tu na ni nečekal, takže nebylo divu, že Nedbal byl mezi všemi kandidáty absolutní jednička.
      "Právě jsem dokončila práci o rovnici Novikovově-Hellmanově," oznámila hrdě Urbánková, "která, jak jistě víte, přechází ve Straussovu rovnici při parametrech alfa rovná se beta rovná se jedné polovině. Podařilo se mi nalézt analytické řešení, když théta jde do nekonečna, a myslím, že můj postup by se dal použít i pro Straussovu rovnici." Urbánková zůstala vyčkávavě stát, co na to slavný krajan, a Nedbal si v duchu pomyslel: No jo, my víme, že jsi strašně chytrá.
      "To je velice zajímavé," řekl zdvořile Jan Maloň a vzpomněl si, jak byla Urbánková nervózní, když on - ještě jako student - docházel na její výběrovou přednášku a věčně ji obtěžoval všetečnými dotazy. "Buďte tak hodná a dejte mi to přečíst, rád bych si to prostudoval!"
      Karla Urbánková se nadzdvihla se štosem papírů v ruce, jako by se bála, že by Maloně ten zájem mohl během další diskuse přejít, ale pak si přece jenom řekla, že to riskne, a zase si sedla.
      Druhý, kdo se rozhodl promluvit, byl profesor Bašta, starý pán, který proslul tím, že za normalizace, kdy loajálních kádrů byl zprvu nedostatek, dokázal dělat děkana na dvou fakultách univerzity najednou.
      "Rád bych zdůraznil," prohlásil profesor Bašta roztřeseným hlasem, "že jsem hrdý na to, že pan kolega Mandloň..." Kdosi zašeptal: "Maloň!" a profesor Bašta se nevzrušeně opravil: "Pardon, že pan kolega Maloň je naším absolventem... Myslím, že se důstojně zařadí mezi velké postavy české matematiky, jako byli akademik Čech a profesor Hlavatý."
      Kolega Mandloň – pardon, Maloň - skromně sklopil oči k zemi. Na okamžik nastalo udivené ticho, snad přítomní přemýšleli o tom, jak osud svedl dohromady nositele Řádu práce a laureáta Státní ceny Klementa Gottwalda akademika Čecha a profesora Hlavatého, který emigroval v roce 1948 a těsně před smrtí řekl, že jeho jediným přáním je, aby hordy z východu, které okupují jeho milovanou zem, odešly zpátky na Sibiř.
      Když se publikum vzpamatovalo, následovalo několik zdvořilých dotazů, které slavný krajan bryskně zodpověděl. Tím bylo učiněno povinnosti zadost a profesor Kozák mohl oznámit, na co všichni netrpělivě čekali: při příležitosti této významné přednášky bude podáváno občerstvení; všichni přítomní jsou srdečně zváni, aby přešli do konferenční místnosti Mařenka, kde bude pokračovat neformální diskuse.
      Uprostřed konferenční místnosti čekal na přítomné improvizovaný bufet, který obsahoval talířky s krekry a oříšky, pár táců chlebíčků a několik lahví vína, z nichž už doktorandi katedry matematické analýzy rozlévali víno do skleniček. Jako vždycky, když je jídlo zadarmo, projevilo zájem o neformální diskusi překvapivě mnoho lidí, řadu z nichž Nedbal nikdy neviděl (a pokud viděl, tak na to zapomněl).