Nakladatelství Aurora - vydané knihy

Jerome, Jerome Klapka: Náruživý tenista
Z různých anglických originálů přeložil Milan Žáček.
Vázané, 128 stran, 139 Kč, rok vydání: 2000, 1. vydání
ISBN 80-7299-013-6

O knize

Úsměvné historky zařazené do Náruživého tenisty jsou napsané s neodolatelným suchým humorem. Čtenáře nejspíš překvapí, že se při čtení těchto povídek nejen zasměje, ale bude se i trochu bát. Náš výbor totiž přináší vtipné, laskavé i ironicky kousavé povídky, z nichž některé vypravují o strašidelných a hrůzostrašných příhodách. I v nich však autor rozehrává humorné situace, které čtenáře přesvědčí, že Jerome Klapka Jerome je skutečným mistrem anglického humoru.

O autorovi

Jerome Klapka Jerome se narodil 2. 5. 1859 v rodině laického kazatele a neměl bezstarostné mládí. Jeho otec vydělával pramálo a nedočkal se vysokého věku. V patnácti letech Jerome osiřel a živil se jako úředník na dráze, ochotnický herec a začínající spisovatel. To se však radikálně změnilo, když mu bylo třicet. V roce 1889 totiž přinesl do redakce časopisu Home Chimes rukopis s titulem The Story of the Thames. Měl to být jakýsi průvodce po dolním toku Temže, ale nakonec se na radu redaktora mnohem více věnoval veselým příhodám, vzpomínkám a vyprávěním tří veslařů. Pod novým titulem Tři muži ve člunu (o psu nemluvě) začal vycházet příběh, který autora okamžitě proslavil, vyšel knižně, dočkal se stovky vydání a byl přeložen do všech světových jazyků. Po úspěchu této knihy se Jerome plně věnoval literatuře; jeho dílo čítá 29 titulů - povídek, novel, esejí, úvah, vážných románů a divadelních her. Žádná kniha se však už nesetkala s takovým komerčním úspěchem jako Tři muži, přestože napsal řadu pozoruhodných a půvabných věcí; a právě tato kniha je výběrem z nich.
Když vypukla první světová válka, přihlásil se Jerome do armády, ale nebyl přijat pro svůj vysoký věk. Chtěl se však zúčastnit boje, a nabídl tedy své služby francouzskému Červenému kříži a jezdil po bojištích jako řidič ambulance. Po těchto otřesných zkušenostech už nic veselého nenapsal. Zemřel 14. června 1927.

Ukázka z knihy

Whibleyho duch

Já sám jsem se s ním nikdy nesetkal, ale Whibleyho jsem znal opravdu dobře, takže jsem o něm dost slyšel.
      Zdálo se, že byl Whibleymu oddán, a Whibley ho měl mimořádně rád. Mě osobně duchové nezajímají, a žádný duch se o mě ani nezajímal. Mám však přátele, které duchové pravidelně navštěvují, a já se před tímto tématem nikterak neodvracím. O Whibleyho duchovi chci hovořit se vší možnou úctou. Jsem ochoten připustit, že to byl tak pilný a svědomitý duch, jak si jen každý mohl přát. Jediné, co proti němu musím vznést, je, že neměl rozum.
      K Whibleymu se dostal spolu s vyřezávanou skříňkou, kterou koupil na Wardour Street v domnění, že jde o starý dub, ale která se nakonec ukázala jako věc z kaštanu, zhotovená v Německu. Zpočátku byl duch docela neškodný, neříkal nic kromě „Ano!“ či „Ne!“ a to jen, když byl tázán.
      Whibley se často o večerech bavil tím, že mu kladl otázky, ale byl natolik obezřelý, aby vybíral jen pokud možno jednoduchá témata, jako například: „Jsi tam?“ (na což duch občas odpovídal „Ano!“ a občas „Ne!“), „Slyšíš mě?“, „Jsi šťastný?“ –- a tak dále. Duch skříňkou cloumal, až skřípala –- tři skřípnutí znamenala „Ano!“ a dvě „Ne!“. Někdy odpovídal „Ano!“ i „Ne!“ na stejnou otázku, to však Whibley připisoval přílišné horlivosti. Když se ho nikdo na nic neptal, mluvil duch sám se sebou a opakoval „Ano!“, „Ne!“, „Ne!“, „Ano!“ pořád dokola jaksi bezcílně a opuštěně, že vám ho bylo i líto.
      Zanedlouho Whibley přikoupil stolek a podněcoval ducha k aktivnější účasti na konverzaci. Abych udělal Whibleymu radost, účastnil jsem se několika úvodních seancí, ale za mé přítomnosti se duch bez výjimky projevoval zarytým mlčením, hraničícím s vyloženou zabedněností. Od Whibleyho jsem se dozvěděl, že mě duch nemá rád, že si myslí, že na něj nepohlížím se sympatiemi. Ta stížnost byla nespravedlivá; pohlížel jsem na něj se sympatiemi, alespoň ze začátku. Chodil jsem si ho poslechnout a chtěl jsem ho slyšel mluvit; naslouchal bych mu celé hodiny. Co mě však vyčerpávalo, byly jeho zdlouhavé začátky, a když už se konečně rozmluvil, pak přihlouplé užívání dlouhých slov, která neuměl ani řádně hláskovat. Vzpomínám si, jak jsme při jedné příležitosti Whibley, Jobstock (jeho obchodní partner) a já seděli dvě hodiny a snažili se přijít na kloub sdělení „H-e-s-t-a-r-s-o-k-v-s-t-r-ch“. Neobsahovalo žádné pomlky. Duch ani v nejmenším nenaznačil, kde končí jedna věta a kde začíná další. Ani nám neřekl, kdy šlo o vlastní jméno. Večerní konverzaci si představoval tak, že se vytasil s asi stovkou samohlásek a souhlásek a nechal vás, ať si s nimi nějak poradíte.
      Zpočátku se nám zdálo, že hovoří o někom jménem Hester (hláskoval Hester s „a“, než jsme připustili možnost, že při hláskování dělá chyby), načež jsme se pokoušeli větu pochopit na základě tohoto předpokladu. „Hester sokové strach“, zněla naše domněnka. Whibley měl neteř jménem Hester a my jsme usoudili, že se varování vztahuje k ní. Nicméně, jestli jsme byli my jejími soky a ona se nás měla obávat, či jestli jsme se měli obávat jejích soků (a pakliže ano, kdo byli?), či jestli to byli naši sokové, kdo se měli Hester obávat, nebo snad sokové její, nebo sokové obecně, zůstávalo pořád zahalené tajemstvím. Zeptali jsme se stolku, zda má na mysli první domněnku, ale odpověděl „Ne“. Zeptali jsme se ho, co to tedy znamená, a odpověděl „Ano“.
      Tato odpověď mě popudila, avšak Whibley se pustil do vysvětlování, že duch se na nás zlobí za naši natvrdlost (což se zdálo prazvláštní). Sdělil nám, že duch říká vždy, když je dopálený, nejprve „Ne“ a potom „Ano“, a že vzhledem k tomu, že je to jeho duch a že jsme v jeho domě, máme si nechat své dojmy pro sebe a začít znovu.
      Tentokrát jsme teorii o „Hestar“ odvrhli úplně. Jobstock navrhl jako první slovo „He!“ a myslel si, že duch na nás půjde emotivně.
      „He! Stát, riskovat strach!“ bylo jeho znění.
      Whibley ho sarkasticky požádal, zda nám ráčí vysvětlit, co tím míní.
      Mám za to, že Jobstocka to začalo popuzovat. Celý večer jsme se krčili kolem mizerného malého stolku s jednou nohou a tohle byl první náznak informace, který jsme z něj dostali. Abych Jobstockovo chování omluvil, měl bych také dodat, že Whibley vypnul plyn a oheň sám od sebe uhasl. Jobstock pravil, že už tak je dosti obtížné přijít na to, co nám ta věc sděluje, a k tomu se ještě musíme pídit po smyslu toho všeho.
      „Neumí hláskovat,“ dodal, „a má nevrlou, zapšklou povahu. Být to můj duch, najmu si jiného ducha, ať ho vyžene.“
      Whibley byl jedním z nejmírnějších človíčků, co jsem znal, ale pokud jste si dobírali a tupili jeho ducha, vyskočil by z kůže, a já jsem se obával, že se něco semele. Naštěstí jsem ho opět nasměroval k problému „Hestarsokvstrch“ dříve, než došlo k něčemu horšímu než k několika uštěpačným poznámkám o bláznech a smíchu a o nedostatku úcty k posvátným předmětům a příznacích mdlé mysli.
      Zkusili jsme to ještě s „Hesteřinou kostrou“, s „hašteřivými kvestory“ a „Hestarsokovým strachem“ a snažili se přijít na to, kdo to je Hestarsok. Třikrát jsme vše prošli znovu od začátku, což znamenalo šest set šest naklonění stolkem, když mě znenadání napadlo vysvětlení – „He! Starej se o ostrovy“.
      Whibley se ho totiž původně ptal na informace o strýci své ženy, o němž neměl zprávy už řadu měsíců, a toto byla zřejmě duchova představa udání adresy.
      Pověst o Whibleyově duchovi se roznesla široko daleko, což vedlo k tomu, že si Whibley mohl zajistit službu ochotnějších a příjemnějších kolegů, načež Jobstocka a mě odmítl. Ale neměli jsme mu to nikterak za zlé.