vydané knihy
  ediční plán
  o nakladatelství
  distribuce
  knihkupectví
  antikvariát





     Palmen, Connie: Přátelství
Z nizozemského originálu De vriendschap přeložila Magda de Bruin-Hüblová.
Kniha vyšla za finanční podpory Foundation for the Production and Translation of Dutch Literature, Amsterdam.
Vázané, 224 stran, 179 Kč, rok vydání: 2000, 1. vydání
ISBN 80-7299-010-1


  o knize
  o autorce
  ukázka z knihy



O knize

Román Přátelství (De vriendschap, 1995) významné nizozemské spisovatelky je jakousi kronikou dívčího přátelství na život a na smrt. Hlavní hrdinka příběhu Kit, z jejíhož pohledu je kniha napsána, vyrůstá v 60. letech na katolickém jihu Nizozemska. Autorka sleduje Kitin příběh od jejího dětství, kdy se poprvé setkává s druhou hlavní hrdinkou románu Arou, svou budoucí přítelkyní na život a na smrt, přes studijní léta, kdy Kit propadá alkoholu, až po zralý věk, kdy se z Kit stává sebevědomá žena, prožívající svůj první velký milostný vztah. Přátelství, které Kit spojuje s Arou, je konstantou, která se prolíná celým příběhem.
      Inteligentní, a přitom čtivý román o přátelství drobné, rtuťovité Kit a obrovité Ary, trpící alexií, zajume lehkým tónem, kterým je vyprávěn. Connie Palmen se podařilo postihnout nejen vzájemný vztah obou hrdinek a jejich příběh, ale také další spletité svazky, jakými jsou vztahy uvnitř rodiny (matka-dcera, sestra-bratři), či dilema mezi odevzdáním se v milostném vztahu a tím způsobenou ztrátou nezávislosti, protiklad rozumu a citu, osudu a svobodné volby.
      Román Přátelství má všechny předpoklady zaujmout čtenáře nejen díky svému srozumitelnému jazyku a poutavému příběhu, ale i osobitými názory, které Connie Palmen jeho prostřednictvím vyjadřuje a s nimiž se nemusíme vždy ztotožnit, nicméně nás provokují k polemice a inspirují k vytvoření vlastního názoru.

  zpět na začátek




O autorce

Connie Palmen (1955) je autorkou tří románů: De wetten (Zákony, 1991), De vriendschap (Přátelství, 1995) a I. M. (1998). Už její debut vzbudil pozornost, ale zejména svou druhou knihou se zařadila mezi nejpopulárnější současné nizozemské spisovatele. V roce 1999 byla požádána, aby napsala knižní prémii u příležitosti každoročního březnového Týdne knihy, což je čest, které se dostává jen uznávaným a zavedeným spisovatelům. Tak doplnila svou bibliografii o novelu De erfenis (Dědictví). Její knihy se překládají do mnoha světových jazyků.

  zpět na začátek




Ukázka z knihy

1
Školní dvůr byl obehnaný nízkou kamennou zídkou a o tu se opírala. Bylo mimořádně teplé jaro, pár týdnů před koncem školního roku 1965-1966, a z toho pěkného počasí a z blížících se prázdnin jsme byly neklidné a rozrušené. Ve tři čtvrtě na jedenáct zazvonila jedna ze šesťaček na zvonek, že začíná velká přestávka, a když jsem vyběhla ven, tak jsem ji uviděla. Měla na sobě černý vlněný zimník po kotníky. Bylo skoro dvacet stupňů.
      Stála tam, jako jsem ještě nikdy nikoho neviděla stát, se svrchovanou nenuceností: vyzývavě, hrdě a lhostejně. Hřiště bylo skoro prázdné a ona té prázdnotě kralovala. Zastavila jsem se, abych si ji mohla prohlédnout, ale taky protože mi najednou přišlo dětinské jít si hrát s holkama ze třídy.
      Normálně se u zídky scházejí nemehla. Vždycky tam zevluje pár páťaček a šesťaček a u nás ve třídě je například nemehlo Josien Driessenová.
      Nikoho by ani nenapadlo vzít ji dobrovolně do družstva, když jdeme hrát vybíjenou nebo přehazovanou. Když ta je u toho, je prohra jistá, protože to motovidlo neumí málem ani chodit, natož běhat. Normálně házet taky neumí, a pořádně to našít už vůbec ne. Při tělocviku ji člověk někdy musí vzít, ať chce nebo ne, protože když zůstane poslední, přijde automaticky do družstva, co bylo při vybírání naposled na řadě. Takže člověku vždycky nejmíň na padesát procent hrozí, že dostane Josien, leda že je kapitánkou Margriet Seurenová, protože v tom případě je to ztracené. Ta chce být asi svatá, protože ta si bere Josien do družstva málem jako první, což je podle mě vrchol pokrytectví, poněvadž si myslím, že když někdo nechce vyhrát, tak nemá hrát vůbec, a proč by si jinak měl člověk schválně brát do družstva holku, co jen kazí hru.
      Takže zrovna Josien se o velké přestávce skoro vždycky motá u zídky. Od nás ze třídy tam jinak nikdo nepostává, teda kromě Diny van Heldenové, ale ta se tam vždycky baví se dvěma páťačkama. Přišla k nám do třídy teprve nedávno, protože loni propadla, a ještě se s námi moc neskamarádila. Za to si může sama. Dělá, jako by byla aspoň o dvacet let starší než my, chová se jak slečinka. Ty páťačky, co s nimi kamarádí, jsou všechny takové usedlé dospělačky. Jedna měla tuhle nylonky místo tlustých punčocháčů, co nosíme my. Teda ta vypadala, já myslím, že to taky patří k tomu, čemu naše mamka říká „jak od kolotoče“, malá holka v nylonkách. Jenom mě mrzí, že poslední dobou s tou Diny kamarádí Mies Luytenová, protože na to jí je fakt škoda. Je děsně nesmělá a já myslím, že asi proto, že je tak dlouhá, fakt úplná čára. Nikdy nevím, o čem se s ní mám bavit, ale vždycky mě zvedá a to mám ze všeho na světě nejradši, když mě někdo vyzvedne do vzduchu. Já jsem totiž nejmenší ze třídy, ale to mi vůbec nevadí, protože mě aspoň větší holky můžou snadno zvedat a točit ve vzduchu, a skoro celá škola je větší než já, takže mám docela výběr. Ne každá je z toho zrovna nadšená, když na ni skočím, ale Mies to nikdy nevadí. Dokonce snáší, když jí nečekaně hupnu na záda nebo se na ni bez varování s rozběhem vrhnu, takže mě prostě musí chytit, když na ni vyskočím. Vždycky se jen směje.
      Mies je fakticky dobrá holka, fakt že jo.

  zpět na začátek