|
|
|
|
|||||
|
|
|||||||
 o knize o autorce ukázka z knihy recenzeO knize
Vypravěčkou této neobyčejné prózy je malířka, která se rozchází s mužem, aby našla bytostnou nezávislost a nebezpečnou svobodu. Místo barvami a tvary se tentokrát vyjadřuje slovy. Napohled chaotickou, kypící i zajíkavou promluvou, improvizací na různá témata, nesměřuje k jasně uspořádanému projevu: slovem se snaží zachytit "ne-slovo", to, co je mezi řádky a zdá se být nesdělitelné. Slovo je pouze prostředek, "návnada", a nevypráví se jím příběh, ale zachycuje se měnlivý stav hledajícího ducha. Abstraktnost myšlení se střetává se slastí i trýzní matérie, jedno se vyjadřuje skrze druhé,a zjevuje se radost. Text Živé vody (Água viva, 1973) se v původně delší rukopisné verzi z roku 1971 jmenoval "Za myšlením: monolog se životem". Také další zvažovaný titul "Křičící objekt" naznačuje povahu této "ne-knihy", v jejímž stínu se ztrácí příběh i sama autorka, aby místo nich nastoupila "vynalezená pravda" - prapůvodní, neosobní esence všeho. "Živá voda, něco, co zurčí. U pramene..."  zpět na začátek
O autorce
Brazilská prozaička Clarice Lispectorová (10. 12. 1920 - 9. 12. 1977) se jako dcera židovských přistěhovalců z Ruska dostala do Brazílie hned po narození. Vystudovala právnickou fakultu v Rio de Janeiru a pracovala jako novinářka. S manželem diplomatem strávila téměř šestnáct let v zahraničí - v Itálii, Švýcarsku, Anglii a USA. V Brazílii se opět usadila v roce 1959. Patří k nejoriginálnějším brazilským spisovatelům 20. století a její dílo je překládáno a komentováno v mnoha zemích. První román Blízko divokého srdce života (Perto do coração selvagem, 1944, česky 1973), který napsala ještě jako studentka a jehož názvem se hlásila k Joyceovu Portrétu umělce v jinošských letech, se stal v Brazílii malou literární senzací. Následovaly další romány (mj. Jablko ve tmě, A maça no escuro, 1961; Pašije podle G. H., A paixăo segundo G. H., 1964) a sbírky povídek většinou introspektivního charakteru, knížky pro děti, fejetony a lyrizovaná a meditativní próza, k níž se řadí i Živá voda (Água viva, 1973). Česky vyšla ještě novela Okamžik pro hvězdu (A hora da estrela, 1977, ve svazku Pět brazislkých novel, 1982) a výbor z povídkové tvorby Tajné štěstí (1996). zpět na začátek
Ukázka z knihy
Hluboko ve mně je radost. Je to aleluja. Aleluja, křičím, aleluja, jež splývá s nejtemnějším lidským zavytím z žalu nad odloučením, je to však křik ďábelského štěstí. Protože nikdo už mě k sobě nepoutá. Dál mohu rozumně uvažovat - už jsem studovala matematiku, což je šílenství rozumové úvahy -, ale teď chci plazmu - chci se živit rovnou z placenty. Trochu se bojím: ještě se bojím tomu odevzdat, protože příštím okamžikem je neznámo. Příští okamžik dělám já? Anebo se dělá sám? Děláme jej společně s dýcháním. A s nenuceností toreadora v aréně. Říkám ti: pokouším se zachytit čtvrtou dimenzi okamžiku, který je tak prchavý, že už není, protože teď už se změnil v další okamžik, který už taky není. Každá věc má okamžik, v němž je. Chci se zmocnit jejího je. Těch okamžiků, jež uplývají ve vzduchu, který dýchám: v ohňostrojích němě vybuchují v prostoru. Chci mít atomy času. A chci zachytit přítomnost, která svou vlastní povahou je mi zapovězena: přítomnost mi uniká, současnost prchá, současnost jsem já vždycky v mžiku. Jen v aktu lásky - čistou hvězdnou abstrakcí toho, co se cítí - se z okamžiku zachytí neznámá, jež je tvrdě krystalická a ve vzduchu rozkmitaná, a život je tenhle nevýslovný okamžik, větší než sama událost: v lásce okamžik neosobní nádhery zazáří v povětří, divuplná sláva těla, látka rozcitlivělá chvěním okamžiků - a to, co se cítí, je zároveň nehmotné i tak objektivní, že jako by se dálo mimo tělo a třpytilo se někde ve výši, radost, radost je látka času, a je to povýtce okamžik. A v okamžiku spočívá jeho vlastní je. Chci zachytit moje je. A zpívám aleluja v povětří, jako to činí pták. A můj zpěv není ničí. Neexistuje však vášeň protrpěná v bolesti a lásce, po níž by nepřišlo aleluja. Je mým tématem okamžik? Mým životním tématem. Snažím se být s ním zajedno, rozděluji se tisíckrát do tolika dílů, kolik je uplývajících okamžiků, neboť já jsem fragmentární a chvíle dočasné - zajímá mě jen život, jenž se rodí v čase a s ním roste: jen v čase je pro mne prostor. Píšu ti úplně celá a v bytí cítím jakousi příchuť, ta příchuť po tobě je stejně abstraktní jako okamžik. Celým tělem také maluji své obrazy a na plátně zachytím netělesno, jdu sama sobě na tělo. Hudbu nechápeme: posloucháme ji. Poslouchej mě tedy celým tělem. Až mě budeš číst, zeptáš se, proč se nedržím malování a svých výstav, když už píšu takhle neohrabaně a chaoticky. To proto, že teď potřebuji slova - a to, co píšu, je pro mě nové, protože moje skutečné slovo bylo dosud nedotčené. Slovo je má čtvrtá dimenze. Dnes jsem dokončila plátno, o němž jsem ti říkala: okrouhlé linie, jež se tenkými černými tahy vzájemně pronikají, a ty, který tak rád zkoumáš proč - zatímco mne "protože" nezajímá, příčina je látka minulosti -, se zeptáš, proč černými tenkými tahy? To kvůli témuž tajemství, jež mě nutí psát, jako by to bylo tobě, píšu zaokrouhleně, zamotaně a vlaze, ale občas s chladem čerstvých okamžiků, vody v říčce rozechvěné vždy od sebe samé. Dá se vyslovit, co jsem na tom plátně namalovala? Asi jako němé slovo může být obsaženo ve zvuku hudby. Možná jsem ti nikdy neřekla, jak poslouchám hudbu - lehce si opřu ruku o gramofon, ruka vibruje a šíří vlny a po celém těle: tak poslouchám elektřinu vibrace, nejzazší substrát v šíři reality, a v rukou se mi rozechvívá svět. A tu pochopím, že sama pro sebe chci vibrující substrát slova, opakovaného v gregoriánském zpěvu. Je mi jasné, že všechno, co vím, říct nemohu, vím to jen tehdy, když maluji nebo vyslovuji slabiky zbavené smyslu. A mám-li zde používat slova, pak musejí dávat smysl málem jen tělesný, ustavičně zápasím s nejzazší vibrací. Tvořím větu ze slov učiněných ze samých oka-mžiků, abych ti svůj substrát mohla sdělit. Čti tedy můj vynález čiré vibrace, jehož jediným smyslem je význam každé rozbzučené slabiky, čti tohleto: "V běhu staletí jsem ztratila egyptské tajemství, když jsem se v délce, šířce a výšce pohybovala silou elektronů, protonů a neutronů v okouzlení, jímž je slovo a jeho stín." To, co jsem ti napsala, je elektronický nárys bez minulosti a budoucnosti: je to prostě mžik. zpět na začátek
Recenze
Čti můj vynález čiré vibrace
Clarice Lispectorová je spisovatelka, které jsou naši nakladatelé, a nejspíš i čtenáři, obzvláště nakloněni. Jak jinak si totiž vysvětlit, že brazilská spisovatelka, tedy představitelka "okrajové literatury", se v Česku objevuje již počtvrté? Po její prvotině Blízko divokého srdce života (česky 1973), novele Okamžik pro hvězdu (1982) a povídkovém výboru Tajné štěstí (1996) nyní přichází i jedno z posledních autorčiných děl: Živá voda, a to v tradičně skvělém překladu Pavly Lidmilové. Hlavní hrdinkou, nebo spíše vypravěčkou této opravdu neobyčejné prózy je malířka, která se rozchází s mužem, aby „našla bytostnou nezávislost a nebezpečnou svobodu“. Své sdělení však, pro ni netradičně, sděluje pomocí vět, pomocí slov. I přesto, že je tato útlá knížka všeobecně řazena mezi romány, mohli bychom tu najít různé literární žánry: báseň, autobiografii, filozofické úvahy. Lispectorová jeko by se držela Mallarméovy teze, že „básník má stanout uprostřed myšlenek a obrazů seskupených úvahou: netoliko osvětlit jeden po druhém, ale jeden pomocí druhého“. Děj je tu potlačen, neexistuje, důležité jsou pouze symboly, pocity, slova jako taková. Jednotlivé fragmenty na sebe nenavazují ani chronologicky, ani významově. Zkrátka jsou tu, létají v prostoru a nám nezbývá než je chytnout a ochutnat... Živá voda je zkrátka kniha, která nás opravdu vybízí ke čtení mimo řádky, vnímáme její věty nějak jinak a vůbec nám nevadí, že je bez děje. To je jen prvotní klam. Je to kniha, která by se neměla jen tak ztratit z pultů kihkupectví, její slova by neměla vyšumět v nenávratnu. Erik Lukavský, Literární noviny, 6. 12. 2000
zpět na začátek
| ||||||||
vydané knihy
ediční plán
o nakladatelství
distribuce
knihkupectví
antikvariát