Nakladatelství Aurora - vydané knihy

Ionesco, Eugène: Samotář
Z francouzského originálu Le Solitaire přeložil a doslov napsal Jiří Našinec.
Kniha vyšla za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.
Vázané, 176 stran, 189 Kč, rok vydání: 2000, 1. vydání
ISBN 80-7299-001-2

O knize

Vypravěč románu, do něhož autor částečně promítl své vnitřní běsy, se domnívá, že v pětatřiceti letech je nejvyšší čas odejít do ústraní. Nečekané dědictví mu umožní skončit s nudnou prací v bezejmenné kanceláři, koupit si tuctový byt v tuctové čtvrti, uzavřít se v něm a pomalu se učit umírat. Nepřestává se přitom divit klopotnému snažení svých bližních, jejich schopnosti zapomínat, a hlavně tomu, že mohou mít ještě nějaké názory, přání či vášně. On sám si zapovídá myslet a kontakt s vnějším světem omezuje na pravidelnou docházku do místní restaurace, četbu katastrofických zpráv v novinách a ranní návštěvy posluhovačky. Jak je možné, že tohle nicotné individuum má svůj půvab? Nehynoucí touha poznat nepoznatelné, naléhavý pocit vlastní ohraničenosti v čase a trvalé vědomí zázračnosti veškerenstva mu totiž udělují téměř mystický, pascalovský rozměr. Stává se užaslým svědkem občanské války všech proti všem a stahuje se ještě více do ulity. Román končí vidinou hroutícího se světa, který konečně dokáže zbořit své hranice a otevřít se věčnosti. S Ioneskem v Samotáři sestupuje metafyzika v pravém slova smyslu na ulici, a Arthuru Schopenhauerovi nahlíží přes rameno Alfred Jarry.

O autorovi

Eugène Ionesco (13. 11. 1909 Slatina, Rumunsko - 28. 3. 1994 Paříž)
Ve třicátých letech paličský literární a výtvarný kritik, v padesátých letech parens magnus absurdního divadla, od roku 1970 jeden ze "30 nesmrtelných" členů Francouzské akademie, patří mezi světově uznávané klasiky 20. století. Ve svých početných hrách poukazuje na tragédii jazyka, který přestává být nástrojem dorozumění, na odosobnění a zestádnění člověka ve 20. století. U nás se po úspěšných inscenacích v 60. letech (Nosorožec, Třeštění ve dvou, Král umírá, Plešatá zpěvačka, Židle, Hlad a žízeň) z jevišť postupně vytratil; normalizátorům vadila nejen jeho tvůrčí metoda, na hony vzdálená "socialistickému realismu", a jeho katastrofické vidění dějin, ale především nesmlouvavé postoje vůči agresi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Přestože se po roce 1989 Ionesco začíná do obecného povědomí české kulturní veřejnosti vracet (inscenace Macbetta, Židlí aj., vydání vzpomínkových Střípků deníku), dluh vůči jeho dílu u nás zůstává dosud nevyrovnán.

Ukázka z knihy

V pětatřiceti je nejvyšší čas vzdát se kariéry. Pokud nějaká je. Já jsem měl svého zaměstnání až po krk. Bylo už pozdě, čtyřicítka se kvapem blížila. Nespadnout mi do klína to nečekané dědictví, unudil bych se a usoužil. Američtí strýčkové jsou tuze vzácní, ale ještě existují, pakliže ten můj nebyl poslední. Nikdo z kolegů v našem malém podniku rozhodně žádného amerického otce, bratrance či strýčka neměl. Taky se z nich kvůli tomu vyklubali pěkní závistivci: představte si, nemuset už vůbec pracovat! Rozloučil jsem se s nimi raz dva. V kavárně na rohu jsem objednal beaujolais, ani Juliette jsem nepozval. Pořád se ještě zlobí. Napřed jsme se vzdali jeden druhému a potom jeden druhého. Majitel podniku se zlobí ještě víc než má bývalá, že prý "to čekal", což je zvláštní, protože já sám jsem nic takového nečekal. Prý jsem měl oznámit tři měsíce předem, že odcházím, takový je předpis, tvrdil. "Dá mi to pořádně zabrat, než seženu někoho, jako jste vy." Co jen se mi navyčítal, jaký jsem flink, navyhrožoval, že si najde někoho jiného, až jsem se z toho vždycky rozklepal. Kde bych našel takové zaměstnání, jako je tohle, ne že by mě nějak zvlášť bavilo, ale zvyk je železná košile. Pokaždé, když mi pohrozil, že mě vyhodí, mě strach podnítil k činorodosti, která mi vydržela tak dva tři dny. Pak jsem zase polevil. Po dvou nebo třech týdnech následovaly nové výhružky. Takže jsem vlastně horlivě pracoval nějakých šest nebo sedm dní v měsíci. Vyčerpávalo mě to. Nevěnoval jsem šéfovi navíc ani den, a tím jsem se mu pomstil. S radostí jsem mu vysolil pokutu za nedodržení smlouvy. On tu částku nakonec odmítl, aby dokázal, jaký je grand. Nejsem žádný prevít. Dopřál jsem mu to potěšení.

Za Jeanine, pokladní, jsem nicméně zašel. "Tak vy nás opouštíte... teď, když jste bohatý... Opravdu nechcete zůstat v naší čtvrti? Kde se usadíte, když jste tak sám a tak nešikovný...? No jo, můžete si platit služebnou." Měla v očích slzy. Na nějaký čas zaujala v mém srdci místo Juliette. Ale to už je dávno. Jak byla zvyklá vysedávat celé hodiny v pokladně, neuměla se už pohybovat. Tloustla. Věděla, že nejsem jako ostatní, že jsem nevděčník. Já přece jsem jako ostatní, jako každý v naší době, skeptický, zklamaný, unavitelný a unavený, žiji bezcílně, pracuji co možná nejméně - protože jinak to ani nejde -, docela rád si dám do nosu: alkohol, dobré jídlo, abych čas od času unikl všeobecné zatrpklosti a zemdlenosti.
Šéf se přesto přišel do bistra rozloučit. Přišla i Lucienne. To byla třetí, poněkud domýšlivá zaměstnankyně podniku, "kádr". Přišla s Pierrem Ramboulem. Byla mou třetí, poslední milou. Jelikož jsme kvůli pracovní době neměli moc času někde lítat a skoro všichni jsme bydleli na předměstí, vybírali jsme si mezi sebou. Brali jsme, co nám padlo pod ruku. Lucienne jsem miloval nejvíc, jestli můžu toho slova použít, ale žádné jiné mě nenapadá. Dala přednost tomuhle Pierru Ramboulovi; krátce předtím nastoupil u firmy a byl mladý. Lucienne byla z těch tří nejmladší a jako jediná měla krásné tělo. Svedl ji Pierre, mladý muž plný života, který se už viděl ve vedoucím postavení: k nám nastoupil pouze na krátkou praxi. Čeká jen na kapitál, aby rozjel podnikání ve velkém. Namluvil Lucienne, že ji učiní svou životní i obchodní partnerkou. Bylo to právě pět let a jeden měsíc, co majitel Pierra Ramboula zaměstnal, a právě pět let, co mně kvůli němu Lucienne dala kvinde. "Můžete přitom oslavit své páté výročí," řekl jsem Lucienne, která s ním vešla do kavárny. Lucienne zrudla; kdykoli mě zahlédla, upadala do rozpaků, a tak jsem ji den co den vídal se červenat. Měla tak trochu špatné svědomí, že mě opustila, a byla zoufalá, že se zmýlila v Pierrovi, který nebyl o nic lepší než já. Jenže byl mladší a ne tak ošklivý jako já. Po pravdě řečeno, tak moc ošklivý zas nejsem, mám jen trochu fádní a povadlý obličej, povadlý už od narození, a vybledlé modré oči.