vydané knihy
  ediční plán
  o nakladatelství
  distribuce
  knihkupectví
  antikvariát





     Grunberg, Arnon: Statisté
Z nizozemského originálu Figuranten přeložila Veronika Havlíková.
Kniha vyšla za finanční podpory Foundation for the Production and Translation of Dutch Literature, Amsterdam.
Vázané, 272 stran, 179 Kč, rok vydání: 2000, 1. vydání
ISBN 80-85974-94-0


  o knize
  o autorovi
  ukázka z knihy



O knize

Osmnáctiletý Ewald Stanislas Krieg, o něco starší Michael Eckstein a Elvíra Lopez tvoří podivnou trojici snílků bloumajících Amsterodamem, kteří stavějí vzdušné zámky v kavárnách a hospůdkách a čekají na štěstí a slávu, jež je jako budoucí světoznámé hvězdy stříbrného plátna nemohou minout. Elvíra už "hvězda" je, účinkovala totiž v jednom argentinském propadáku, zatímco Ewald to dotáhl jen na štěk v Řezníkově ženě a Karfiól, jak si nechává Michael říkat, si zahrál v reklamě.
      Jejich omamný sen o Hollywoodu je zaslepil jako světlo lampy noční hmyz a ti tři se potácejí životem neschopni vidět to, čemu se obvykle říká realita. Příběh je vyprávěn Ewaldovými ústy s ironií a humorem, které zazněly již v autorově prvním románu Modré pondělky.
      Statisté jsou románem o přátelství, velikosti i směšnosti, o absurdnosti života. Autor tuto grotesku, veselou i smutnou zároveň, napsal s velkým pochopením pro dnešní generaci, nejistou a hledající svou roli v dnešním komplikovaném světě.

  zpět na začátek




O autorovi

Patří ke generaci mladých nizozemských autorů, která se na literárním poli prosadila v polovině devadesátých let. Grunberg ovšem jako jediný dosáhl již záhy uznání v zahraničí. Jeho prvotina, román Modré pondělky (Blauwe maandagen), vyšla roku 1994 a autor za ni byl nominován na literární cenu Nizozemska AKO a obdržel cenu Antona Wachtera, která je jednou za dva roky udělována nejlepšímu románovému debutu. V únoru 1996 získaly Modré pondělky cenu za nejprodávanější literární prvotinu. V roce 1997 publikoval svůj další román Statisté (Figuranten), který se setkal se stejným ohlasem jako jeho prvotina, následovaly eseje Útěcha grotesky (De troost van de slapstick, 1998) a novela Svatý Antonio (De heilige Antonio, 1998). Od roku 1995 žije Grunberg v New Yorku, ale spojení s rodnou zemí nepřerušil, pravidelně píše fejetony pro jeden z největších holandských deníků NRC Handelsblad.
       Při příležitosti českého vydání Modrých pondělků navštívil Grunberg v roce 1999 Prahu a představil se českým čtenářům.

  zpět na začátek




Ukázka z knihy

Chrt
Jsem chrt, makléř s barabiznami.
      V zimě roku 1995 jsem o sobě poprvé začal uvažovat jako o chrtovi. Už jsem o sobě uvažoval jako o playboyovi a jako o tanečníkovi tanga. Dokonce jsem asi dva měsíce na kurzy tanga chodil. Pak mi nabídli, že mi vrátí kurzovné, pokud slíbím, že už na lekci tanga nikdy nepřijdu. Této nabídky jsem využil.
      Uvažoval jsem o sobě i jako o úředníkovi, který to vysoko dotáhne, jako o filmové hvězdě, jako o vydavateli, jako o vinaři, který pije vlastní víno, jako o obchodníkovi s akciemi, jako o prostitutovi, o komikovi, o filmovém režisérovi ženatém s o dvacet let mladší herečkou, jako o podvodníkovi, o spisovateli, o Donu Juanovi, o případném sebevrahovi, o brejlatém židovi, jako o milenci Frederiky Steinmanové, o mistru světa ve stolním fotbale, jako o příteli Karfióla, o tajemníkovi sdružení géniů, o tajném členovi operace Brando, jako o milenci Elvíry Lopez, o jarním vánku Elvíry Lopez, jako o chodící, mluvící a zpívající kreditní kartě Elvíry Lopez, o masérovi Elvíry Lopez, co má obě ruce levé, jako o otci dětí Elvíry Lopez – a potom, v zimě roku 1995, poprvé taky jako o chrtovi. Co všechno jsem si nenavymýšlel, abych se jím stal! Na konci života o sobě člověk pravděpodobně začne uvažovat jako o chodící mrtvole, ale tak daleko ještě nejsem. Ač tuším, že na mě nebude pěkný pohled.
      Kdosi mi zavolal a řekl: „Ty jsi ale chrt.“ Byl to filmový producent. Já si pomyslel: Jo, přesně tak, jsem chrt. „Máte pravdu,“ přisvědčil jsem, „máte naprostou pravdu.“ Později jsem mu ještě napsal: „Nic mě tolik neinspiruje jako peníze. Mým tématem je číslo mého účtu, mou písní je óda na peníze, a když se chci nechat ukolébat k spánku, poslouchám v rádiu směnné kurzy. Když na mě myslíte, myslete taky trošku na peníze, protože když já myslím na vás, myslím taky na peníze.“ Jakmile jsem dopis dopsal, otevřel jsem okno a zakřičel na ulici: „Jsem chrt, chrt se vrací.“ Ne že by si mě někdo všímal, protože po mé ulici rachotily od šesti od rána do osmi do večera náklaďáky, které každý jiný zvuk přehlušily. I kdyby se člověk vyklonil z okna s megafonem, nepřekřičel by je.
      Kvůli těm náklaďákům se mi do bytu dostává černý prach, ačkoli mám zavřené okno. Ze začátku jsem se ho ještě pokoušel stírat ze zdí houbičkou. Ale nechal jsem toho. Občas si o tom popovídám s hubičem švábů, který u mě každou středu dopoledne stojí přede dveřmi, v jedenáct hodin. Je velice přesný. Sympatický člověk. Vždycky hodíme řeč. Říkává: „Ty jsi jedinej normální v celým baráku.“ Musí to vědět, chodí do všech domů. V nájemní smlouvě je napsáno: „Ze zákona jste povinen umožnit příslušníkům dezinsekční služby přístup do bytu.“

Na radu jednoho přítele jsem začal chodit na skupinovou terapii, třebaže jsem se vůbec necítil nemocný. Naopak. Jenže on tvrdil: „To je v Americe úplně normální, něco takovýho vážně není jen pro nemocný. Dělaj to všichni, manažeři, profesoři, umělci, velice úspěšný lidi, není to nic, za co by ses musel stydět.“
      „Kromě toho,“ pokračoval, „za chvíli si budou lidi říkat, že jsi blázen, protože tvrdíš, že tvým tématem je číslo účtu, a protože si myslíš, že jsi chrt. To nemaj rádi. Skončíš ve stoupě nebo v blázinci. Tam si můžeš z oken křičet, že jsi chrt. A věř mi, blázince v Americe jsou drsný.“
      „To poslední rozhodlo,“ řekl jsem. Pochopitelně to nerozhodlo doopravdy. Za prvních pětadvacet let svého života jsem v blázinci neskončil. A to by se teda musely přihodit moc divné věci, abych tam skončil v následujících pětadvaceti letech.
      Čtyři středeční odpoledne jsem strávil na skupinové terapii. V nádherné staré budově v ulici, kde čtrnáct hodin denně nerachotí náklaďáky. Seznámil jsem se tam s kolektivním podvědomím. Paní, která to vedla, nám vyprávěla, že si kolektivní podvědomí musíme představovat jako obrovský jablečný koláč a že v hlavě každého z nás je toho koláče kousek.
      Následující týden jsme museli vyprávět svůj sen. Vyprávěl jsem – ačkoli se mi to vůbec nezdálo, nevzpomínám si, že by se mi někdy něco zdálo –, že jsem měl sen, v němž jsem byl generálem armády. Armády, kterou jsem sám založil. Byla to armáda směšných lidí. Každý pracovní den jsme od šesti do osmi slavnostně pochodovali po Páté avenue, já v čele. V ruce jsem držel megafon a křičel: „Toto je armáda směšných. Vyzýváme všechny směšné lidi, aby se k nám připojili. Muži i ženy, mladí i staří, krásní i oškliví, jakéhokoli vyznání, každý se může přidat k armádě směšných. Každý pracovní den od šesti do osmi konáme přehlídku na Páté avenue a máváme deštníky na ostatní směšné lidi. To je všechno, co chceme. Zdravit deštníky ostatní směšné lidi. Každý pracovní den od šesti do osmi, na Páté avenue.“
      Skupina analyzovala můj sen hodinu. Byli jako smečka hladových psů, která se vrhla na kost. Kolektivní podvědomí se opět dostalo ke slovu ve formě jablečného koláče a já musel myslet na Karfióla. Jestli by někdo udělal krátký proces s kolektivním podvědomím, tak on. I tak bylo zvláštní, že jsem si na něj vzpomněl. Chtěl jsem totiž myslet na cokoli, jen ne na něj a na Elvíru.
      Elvíra má teď jistě nějakého chlapa s motorkou. Chtěla chlapa s motorkou, aby si mohla sednout za něj. Do motorek byla celá blázen, hlavně do těch se sajdkárou. Elvíra říkala: „Není to pochopitelně podmínkou, ale všechno by se tím zjednodušilo.“
      „Čím?“ ptal jsem se.
      „No,“ odpovídala, „kdyby můj muž měl motorku se sajdkárou.“

  zpět na začátek