|
|
|
|
|||||
|
|
|||||||
 o knize o autorovi ukázka z knihyO knize
Existuje obyčejně úzký vztah mezi Saint-Exupéryho životem a jeho knihami, které mají vesměs silně autobiografický ráz. Podobně jako autorův život je i jeho literární dílo ve své mnohotvárnosti a rozmanitosti vzácně jednotné a jednolité, protože vyrůstá výlučně z jeho vlastních životních zkušeností, prožitků a snů a protože se ve stále užších kruzích soustřeďuje kolem ústřední myšlenky, totiž kolem problému smyslu lidského života, odpovědnosti, morálky a neustálé obecně prospěšné aktivity jako cesty k autentické, naplněné lidské existenci. Prvním publikovaným literárním textem Saint-Exupéryho byla povídka Letec, kterou otiskl v roce 1926. Byla to první krátká verze Jižní pošty (Courrier Sus, 1929), česky též přeložená jako Jižní pošta. Na této knize začal soustavně pracovat ihned po uveřejnění Letce. Psal ji po nocích v africké samotě na Cap Juby (Rio do Oro), kde byl od října 1927 ředitelem malého, v poušti ztraceného civilního letiště. Celý text byl dokončen a vydán v roce 1928 a je jeho jedinou knihou s uzavřenou zápletkou. Tu tvoří osudy letce Bernise a ztroskotání jeho lásky ke Genevi`evě. Vlastní význam románu však leží v přerodu Bernisově, ke kterému ho přivádí létání a úvahy nad otázkami po smyslu lidské existence a odpovědnosti. Bernis dospívá k poznání nevyhnutelnosti aktivního vztahu k životu, založenému na sebeobětování a na pocitu odpovědnosti za druhé i za práci, kterou vykonává. V okamžiku, kdy k tomuto poznání dospívá, se jeho myšlenkový vývoj uzavírá a Bernis při letu Toulouse-Dakar zahyne. Saint-Exupéryho pozdější texty navazují na myšlenkový odkaz Jižní pošty a rozvíjejí ho. Završením jeho tvorby je kniha, která patří bezpochyby k nejznámějším francouzským textům – Malý princ. Saint-Exupéry byl pionýrem nových forem civilního letectví, byl to citlivý umělec, který čistým a jasným jazykem čerpajícím z klasických tradic francouzské literatury vyprávěl o výkonech vlastních přátel a rozvíjel svou prostou, a přitom tak inspirující životní filozofii. V překonání pocitu samoty v moderním světě a v cestě k pochopení univerzálních hodnot lidské existence patrně spočívá jeho největší vklad do pokladnice myšlení našeho věku, kterým dodává nový smysl lidskému údělu a kterým ukazuje jednu z cest k autentickému a plně prožitému životu.  zpět na začátek
O autorovi
Antoine de Saint-Exupéry (29. 6. 1900 - 31. 7. 1944) Antoine de Saint-Exupéry se narodil v Lyonu jako jedno z pěti dětí. Již od dětství ho fascinovaly stroje, zejména lokomotivy a letadla a vše, co s nimi souvisí. Po dvou letech studia architektury nastoupil v roce 1921 vojenskou službu u leteckého pluku. Od této chvíle je jeho život spjat přímo nebo nepřímo s vojenským a civilním letectvím. Po získání zkušeností ve Francii působí jako ředitel letecké společnosti v Argentině a organizuje průkopnické lety s poštovními zásilkami přes Kordillery: sám zde zahajuje noční provoz. Neklidný duch mu nedovoluje zůstávat delší dobu na jednom místě, a tak často mění působiště. Pokouší se o přímý let z Paříže do Saigonu a v roce 1935 zažívá svou snad největší životní havárii, když musí nouzově přistát 200 kilometrů od Káhiry a je s radistou Prévotem zachráněn karavanou až po pěti dnech bloudění pouští a zcela na pokraji sil. V roce 1938 při nouzovém přistání jen zázrakem unikne smrti, avšak z následků četných zlomenin lebky se už nikdy zcela nezotaví. V roce 1939 nastupuje opět ke své letce. Přes nepříznivý zdravotní posudek dosáhne toho, že jako kapitán plní nebezpečné úkoly při leteckém průzkumu. Po porážce Francie tráví válečná léta ve Spojených státech jako jeden z nejúspěšnějších spisovatelů své doby. Píše knihy a neustále usiluje o nové vojenské nasazení. Teprve intervence Rooseveltova syna mu umožní znovu se připojit ke své letce a projít školením na nových strojích. 31. 7. 1944 vzlétl ke svému osmému a poslednímu průzkumnému letu, ke kterému získal výjimečný souhlas – vzhledem k jeho věku mu bylo povoleno pouze pět letů. Z tohoto letu se však nikdy nevrátil. Jeho tělo ani zbytky jeho letadla se nikdy nenašly a tento pozoruhodný spisovatel první poloviny našeho století a svérázný filozof zmizel, pravděpodobně sestřelen německou stíhačkou, ve vodách Korsického průlivu. zpět na začátek
Ukázka z knihy
I Radiogramem. 6 hodin 10 minut. Toulouse hlásí letištím na trase: Kurýr Francie-Jižní Amerika opouští Toulouse 5.45 Stop. Nebe průzračné jako voda omývalo hvězdy a zvolna je odhalovalo. Pak přišla noc. V měsíční záři se odvíjela Sahara duna za dunou. Na čelech nám ležel svit podobající se světlu lampy, jež věci neozařuje, ale skládá, a každý předmět vyplňuje měkkou podstatou. Pod zdušenými kroky přepych vysokého písku. A my jsme kráčeli s hlavou nepokrytou, osvobozeni od tíhy slunce. Noc: to obydlí… Ale jak uvěřit našemu míru? Pasátní větry klouzaly bez ustání k jihu. Třely se o pláž se svistem hedvábí. To už nebyly ty evropské větry, co se stáčejí a polevují; spočinuly na nás jako na jedoucím rychlíku. Někdy za noci se nás dotýkaly a byly tak tvrdé, že jsme se o ně opřeli, tváří obráceni k severu, a měli jsme pocit, že nás unášejí, že po nich stoupáme k nejasnému cíli. A ten spěch, a ten nepokoj! Slunce se otočilo, přineslo den. Maurové se ani moc nehýbali. Ti, co se odvážili až ke španělské pevnosti, rozkládali rukama a pušku nesli jako hračku. Taková byla Sahara viděná z kulis: nepodrobené kmeny ztratily svou tajemnost a ukázaly nám něco ze svého komparzu. Žili jsme jeden těsně vedle druhého, tváří v tvář vlastnímu obrazu, tomu nejomezenějšímu. Proto jsme nemohli být v poušti osamělí: Abychom si své odloučení dovedli uvědomit, museli bychom se vrátit domů a odtud je objevit v perspektivě. Dál než na pět set metrů jsme nechodili, tam začínala nebezpečná půda, byli jsme vězni Maurů a sebe samých. Nejbližší sousedé, ti z Cisneros a z Port-Étienne, byli od nás na sedm set, tisíc kilometrů, i oni uzavřeni v Sahaře jako v hlušině. I oni kroužili kolem jedné a téže pevnůstky. Znali jsme jejich přezdívky, jejich návyky, ale byla mezi námi stejná vrstva ticha jako mezi dvěma obydlenými planetami. Toho rána se pro nás dal svět do pohybu. Radista nám konečně odevzdal telegram: dva stožáry zapíchnuté do písku nás jednou týdně spojovaly se světem. Kurýr Francie-Amerika opustil Toulouse 5.45 Stop Přeletěl Alicante 11 h 10 min. Hovořil Toulouse, Toulouse, hlava letecké linky. Vzdálený bůh. V deseti minutách nám zpráva došla přes Barcelonu, Casablanku, Agadir a pak se šířila dál na Dakar. Všechna letiště na pěti tisících kilometrů byla v pohotovosti. V příjmu o šesté večer nám hlásili znova: Kurýr přílet do Agadiru ve 21.00, start na Cabo Juby 21.30, přistane s bombou Michelin Stop Cabo Juby přichystá obvyklou signalizaci Stop Rozkaz zůstat ve spojení s Agadirem. Podepsán Toulouse. Osamoceni uprostřed Sahary jsme z observatoře v Cabo Juby sledovali vzdálenou kometu. Po šesté hodině se z jihu začali znepokojovat: Z Dakaru pro Port-Étienne, Cisneros, Juby: okamžitě podejte zprávy o kurýru. Z Juby na Cisneros, Port Étienne, Dakar: od přeletu Alicante 11.10 beze zpráv. Někde, neznámo kde, hučel motor. Od Toulouse až po Senegal se ho snažili zaslechnout. II Toulouse, 5 hodin 30 minut. Letištní automobil prudce zastavuje před vchodem do hangáru, který se otevírá do noci promíchané s deštěm. Pětisetwattové žárovky odhalují předměty tvrdé, nahé a přesné jako za výkladem. Každé slovo pronesené pod touto klenbou zní, utkvívá, nabíjí ticho. Lesklý plech, čistý motor; letadlo vypadá jako nové. Jemná hodinářská práce, jíž se dotýkali mechanikové s prsty vynálezců. Teď odcházejí od dokončeného díla. „Pospěšte, pánové, honem…“ Do břicha letounu se noří pošta, pytel za pytlem. Hbitá kontrola. „Buenos Aires… Natal… Dakar… Casablanca… Dakar… Třicet devět pytlů. Souhlasí?“ „Souhlasí.“ Pilot se obléká. Svetry, šála, kožená kombinéza, boty s kožešinou. Rozespalé tělo ho tíží. Volají na něj: „Pospěš! Dělej…“ V rukou mu překážejí hodinky, výškoměr, pouzdro na mapu, prsty jsou v tlustých rukavicích nešikovné; těžce a nemotorně šplhá do pilotní kabiny. Potápěč vytažený ze svého živlu. Ale jakmile jednou dosedne na své místo, všechno je lehčí. Přistoupí k němu mechanik: „Šest set třicet kilo.“ „Dobrá. A cestující?“ „Tři.“ Přijme je do opatrování, ani se na ně nepodívá. Náčelník letiště se obrací k dělníkům: „Kdopak nýtoval tuhle kapotu?“ „Já.“ „Dvacet franků pokuty.“ Posledním pohledem se náčelník přesvědčuje: všude dokonalý pořádek; pohyby secvičené jako při baletu. Letoun má v hangáru své přesné místo, tak jako je za pět minut bude mít na obloze. Let je propočítám stejně dobře jako spuštění lodi. Ten chybějící nýtek: do nebe volající nedbalost. Pětisetwattové žárovky, přesné pohledy a tvrdá kázeň jsou proto, aby let od mezipřistání až do Buenos Aires nebo Santiaga de Chile byl balistickým propočtem, a nikoli dílem náhody. Aby navzdory bouřím, mlhám a tornádům, navzdory všem léčkám, které nastraží pružina ventilu, vahadélko, prostě hmota, byly dohnány, předstiženy a ponechány daleko vzadu expresy, rychlíky, parníky, motorové lodě! A aby se v rekordním čase dostihlo Buenos Aires či Santiago de Chile… „Zapněte motory.“ Pilotu Bernisovi podávají list papíru: bitevní plán. Bernis čte: Perpignan hlásí jasno, bezvětří. Barcelona: bouřky. Alicante… Toulouse. 5 hodin 45 minut. Mocná kola drtí klíny. Tráva, bičovaná vichrem vrtule, jako by na dvacet metrů kolem tekla. Bernis pohybem zápěstí rozpoutává nebo tiší bouři. Lomoz se nyní vzdouvá v pravidelných poryvech, až se nakonec mění v husté, téměř pevné skupenství, které svírá tělo. Když pilot ucítí, že se v něm naplnilo něco, co bylo dosud neukojené, myslí si: Je to dobré. Pak se proti světlu dívá na černou kapotu opřenou o nebe jako houfnice. Za vrtulí se chvěje krajina rozednívání. Pomalu rotuje proti větru a přitáhne k sobě páku plynu. Letoun vsávaný vrtulí vyrazí. První skoky se utlumí na pružné ploše a půda se konečně začne natahovat a svítí pod koly jako napjatý popruh. Pilot zkouší vzduch, nejdřív nehmatný, pak tekutý a nyní pevný, opře se o něj a stoupá. Stromy na okraji rozjezdové dráhy odhalí obzor a ustoupí. Ve dvou stech metrech se člověk ještě sklání nad dětským ovčincem, stromy jsou pravidelně zapíchané, domky malované a lesy huňaté jako kožich: obydlená země… Bernis vyhmatává správný sklon zad a přesnou polohu lokte, jak to potřebuje k svému klidu. Nízké toulouské mraky vzadu za ním vytvářejí temné nádražní haly. Teď už se pilot nestaví stroji tolik na odpor a letoun se pokouší stoupat; pilot popustí trochu sílu, kterou jeho ruka dosud tlumila. Pohybem zápěstí uvolňuje vlnu za vlnou, a ty ho zdvíhají a doznívají mu v těle. Za pět hodin Alicante, večer Afrika. Bernis sní. Má v sobě klid: „Udělal jsem pořádek.“ Včera odjížděl z Paříže večerním rychlíkem; jaká to byla zvláštní dovolená! Zbyla mu zmatená vzpomínka na jakýsi nejasný shon. Později se bude trápit, ale pro tuto chvíli nechává všechno za sebou, jako by věci pokračovaly kdesi mimo něj. Teď, v tomto okamžiku, se mu zdá, že se sám s přibývajícím novým dnem rodí a že – sám jitřní – pomáhá stavět tento den. Přemýšlí: jsem jenom dělník, pracuji na kurýrní lince do Afriky. A pro dělníka, který začíná stavět svět, začíná i svět každý den znovu. „Udělal jsem pořádek…“ Poslední večer v bytě. Kolem stohů knih poskládané noviny. Spálené dopisy, roztříděné dopisy, ochranné povlaky na nábytku. Každá z věcí ohraničená, vyňatá ze života, uložená do prostoru. A ten shon v srdci, teď už beze smyslu. Připravoval se na zítřek jako na cestu. Nalodil se k příštímu dnu jako do jakési Ameriky. Množství dosud neukončených věcí ho ještě připoutávalo k sobě samému. A náhle je svobodný. Když Bernis objeví, jak je volný, jak je smrtelný, skoro ho posedá strach. Pod ním uplývá Carcassonne, nouzová přistávací plocha. A jak je svět pěkně poskládaný, srovnaný ze 3 000 metrů. – Srovnaný jako ovčinec v krabici. Domy, průplavy, silnice, hračky lidí. Rozparcelovaný, čtverečkovaný svět, kde se každé pole dotýká své meze, každý park své zdi. Carcassonne, kde každá niťařka prožívá život své prabáby. Skromná, uklizená štěstíčka. Hračky lidí pěkně urovnané ve vitrínce. Svět ve vitrínce, až příliš viditelný, příliš vystavený na odiv, a na odvíjené mapě pěkně srovnaná města, jež k němu pomalá země posouvá s jistotou přílivu. Pomyslí na to, že je sám. Na ciferníku výškoměru blýská slunce. Slunce zářící a ledové. Pohyb výškovky: celá krajina uklouzne. Tohle světlo je kamenné a tahle zem je nerost: zmizelo všechno, co tvoří sladkost, vůni a slabost živých věcí. zpět na začátek
| ||||||||
vydané knihy
ediční plán
o nakladatelství
distribuce
knihkupectví
antikvariát