|
|
|
|
|||||
|
|
|||||||
 o knize o autorovi ukázka z knihyO knize
Pozoruhodná bajka o zlu a moci Dílo George Orwella (25. 6. 1903 - 21. 1. 1950) mělo spletitý osud – britský publicista a spisovatel byl zprvu přehlížen, na samém sklonku života zažil díky dvěma románům období kritického i čtenářského zájmu, po smrti byl nakrátko považován málem za proroka, a posléze mu literární kritika přiřkla v rámci literatury poměrně skromné místo. Orwell je tak dnes ceněn především jako autor několika brilantních esejů, z beletristického díla se za nejlepší považuje právě Farma zvířat; realistické romány (Barmské dny, Farářova dcera, Ať aspidistra vzkvétá) nebo slavná antiutopie 1984 se většinou hodnotí jako vcelku průměrné. U nás postoj literární kritiky k dílu britského autora pregnantně vyjádřil Martin Hilský v doslovu k českému vydání Orwellových esejů: „Zatímco Orwellovy eseje bezesporu patří k vrcholným projevům anglického písemnictví, jeho realistické romány jsou více či méně průměrné. Důvod je jednoduchý: Orwell téměř nikdy nedokázal vytvořit přesvědčivou postavu, která by nebyla autoportrétem. Neměl imaginaci romanopisce, ale imaginaci rozeného žurnalisty, reportéra a esejisty.“ Orwellovo dílo mělo ovšem i nezanedbatelný význam mimoliterární: asi přehnané je tvrzení některých anglických kritiků (např. D. S. Savage), že knihy Farma zvířat a 1984 sehrály po válce „významnou roli v přehodnocení postoje Británie vůči bývalému sovětskému spojenci“, nicméně jistou roli zde tyto knihy nepochybně měly - zejména Farma zvířat, v níž se Orwellovi podařilo ukázat tehdy nepříliš známé skutečnosti o sovětském režimu způsobem, jímž by to v eseji, reportáži či studii nešlo. Farma zvířat vyšla poprvé v roce 1945, a to až po značných peripetiích. Orwell román dokončil už o rok dříve, avšak dlouho nemohl najít nakladatele: sovětské Rusko se lvím podílem zasloužilo o porážku Německa a britští nakladatelé nepokládali za přijatelné vydat text, jenž by byl tak ostrým útokem na Stalinův režim. Rukopis odmítla dvě z nejprestižnějších nakladatelstvích, nejprve Faber & Faber (ředitelem nakladatelství byl tehdy básník T. S. Eliot) a posléze Jonathan Cape. Orwell nakonec uspěl až u nakladatelství Hartcourt Brace a z politické bajky se záhy po vydání stal bestseller. Důvodů obrovského úspěchu knihy je hned několik: vedle nezpochybnitelných literárních kvalit, o nichž ještě bude řeč, vyjádřila Farma zvířat nesnadné – a často potlačované – pocity mnoha lidí vůči stalinskému režimu, a to v době, kdy takto zásadní kritika byla jevem velmi řídkým. Navíc realitu tehdejšího Sovětského svazu představila způsobem veskrze komickým a důvěrně známým, takže banalita zla vyvstala v celé své hrozivosti. Literárně ční Farma zvířat nad zbytkem Orwellovy beletristické práce i proto, že jde o alegorii, a tudíž text postavený nutně schematicky, ze své definice mířící k nějakému vnějšímu sdělení. Právě tato schematičnost, a vlastně tak trochu i tendence k propagandě (zde ovšem bravurně zvládnutá) působí v autorových realistických románech rušivě. Z nich jsou asi nejlepší Barmské dny, silně autobiografický román a vlastně jakási fiktivní transpozice dvou vynikajících esejů (Jak jsem střílel slona, Poprava pověšením), leč ani ty nedosahují estetické působivosti Farmy zvířat. Alegorie Farmy zvířat je zřejmá na první pohled – na velice malém prostoru tu Orwell ve vynikající zkratce zachytil dějiny Sovětského svazu, a to od šíření leninské ideologie (vystavená lebka „prasečího Lenina“ Majora jako parodie mauzolea), přes říjnovou revoluci až po střet Stalina s Trockým (Kuliš) a následné vyštvání Trockého. V podobně stachanovce Boxera je zde zachyceno i pracovní nadšení, ve stále menších přídělech žrádla naopak krize bolševického hospodářství, přičemž celá kniha končí satirou paktu o neútočení, války a následným přerodem revolučních prasat v jejich největší nepřátele – lidi. Z literárního hlediska je ale zajímavá volba metafor: zatímco některé jsou poměrně očekávané (psi jako tajná policie, kůň jako stachanovský dříč, ovce jako nepřemýšlející masa), jiné naopak poměrně překvapí, zejména ta ústřední – neškodní pašíci, jak je známe z pohádek, působí jako vůdci proletariátu, diktátoři a původci veškerého zla neotřele, byť to je metafora případná, přinejmenším z hlediska fyziognomie. Další velice zajímavou postavou je osel. Orwell ve svých realistických románech nikdy neodolal a vždy v textu vytvořil autoportrét – nejinak tomu je i ve Farmě zvířat, kde lze za autorovo alter ego považovat právě postavu osla Benjamina, trochu cynického, veskrze fatalistického (a právě jistý fatalismus je výrazným aspektem Orwellovy osobnosti) a na první pohled nezúčastněného „intelektuála“. Benjamin, „nejstarší a nejmrzutější zvíře na statku“, se aktivně do dění kolem zapojí pouze v okamžiku, kdy se zlo bezprostředně dotýká jeho přítele Boxera. S revolucí sice souhlasí, nicméně od samého počátku je mu podle všeho jasné, že to lepší stejně nebude, že celé revoluční dobrodružství je pouze návratem k výchozímu stavu – ostatně stejné vyznění má i závěr románu, kdy se z prasat stávají lidé, a tudíž z revolucionářů kapitalisté. Pozoruhodné je i zachycení proměn revolučních nálad a postupná uzurpace moci ze strany prasat, zejména pak vývoj kolektivní paměti, umně manipulované prasaty, kdy se z Kulišova hrdinství postupně stává zbabělost, a nakonec dokonce zrada; revoluční desatero je krok po kroku upravováno a měněno a nakonec je nahrazeno lapidární tezí vyjadřující nadřazenost prasat. Orwellovi se podařilo mimořádně zdařile zachytit bujení totalitní mocenské mašinerie – ta nesílí v důsledku nějakého důkladného naplánování a pevné mechaniky, nýbrž mnohem jednodušeji a povrchněji: často jde o souhru náhod, přičemž síla prasat spočívá právě v tom, že náhody, vnější okolnosti (spory mezi lidmi) i přirozené skutečnosti (povaha některých zvířat) dokáží oportunisticky využívat ve svůj prospěch. Příběh revoluce, jak jej Orwell načrtl ve Farmě zvířat, je jasně tragický. Z hlediska většiny zvířat na farmě k žádné změně nedošlo, pouze se snad nakrátko zlepšila nálada. Dokonce i název se vrátil do své původní podoby, a tak jediná změna se odehrála na postu „pána“. (...) Ladislav Nagy
Ano, zčásti je toto vyznění dáno Orwellovým fatalismem, o němž již byla zmínka – příběh staronové Panské farmy je vylíčen jako alegorie dějinného cyklu. Pokud na příběh pohlížíme z obecného hlediska, tedy jako na alegorii uzurpace moci končící pozvolnou identifikací uzurpátorů s těmi, proti nimž se postavili, pak lze snad s vyzněním souhlasit. Budeme-li však bajku číst v jejím konkrétním kontextu, tedy jako satirickou alegorii bolševické revoluce, pak vyznívá poněkud znepokojivě. Jestliže Orwell v textu postupně stupňuje nehoráznosti a zločiny, jichž se dopouštějí prasata na ostatních, pak jejich usmíření s lidmi, a tudíž dokonanou zradu revolučních ideálů, nutno číst jako zločin největší. A právě to je na Orwellově textu nejvíc nepřijatelné: naivní a zapálený socialista Orwell si nikdy nepoložil otázku, zda nejsou zvrácené přímo tyto ideály, což je při jasnozřivém vhledu do reality sovětského Ruska sice zarážející, ovšem na druhé straně to celkem dobře souzní s jeho rozpolcenou povahou. V eseji Proč píšu Orwell vyznává: „Každá řádka, každá závažnější práce, kterou jsem od roku 1936 napsal, byla přímo či nepřímo napsána proti totalitě a pro demokratický socialismus, jak ho chápu já.“ S tím nelze než souhlasit: skutečně, uvedený citát je jakousi obdobou vyznění Farmy zvířat, tedy proti totalitě a pro „demokratický socialismus“. Nicméně Orwell bohužel ono „jak ho chápu já“ nikdy jasně nevyložil – a už vůbec si neuvědomil, že „demokratický socialismus“ nemusí být protikladem totality, nýbrž jejím předstupněm (na to upozorňuje již zmiňovaný kritik D. S. Savage). Farma zvířat tak zůstává umělecky pozoruhodnou bajkou, jež je svědectvím o jasnozřivém vhledu do dějin revoluce a zároveň o naivním chápání jejích ideálů. Ladislav Nagy
 zpět na začátek
O autorovi
George Orwell (25. 6. 1903 - 21. 1. 1950) George Orwell, vlastním jménem Eric Arthur Blair, se narodil v rodině britského úředníka v Indii. Po středoškolských studiích získal prospěchové stipendium na elitní soukromé škole. Toto prostředí mu nevyhovovalo, a proto odešel do Barmy, kde v letech 1922-1927 pracoval u policie. Barmu opustil znechucen rasovými a společenskými přehradami a v letech 1928-1930 žil raději mezi nejchudšími vrstvami v Anglii a Francii. Aktivně se účastnil španělské občanské války a byl v ní zraněn. Během druhé světové války působil jako redaktor BBC. Od roku 1938 trpěl tuberkulózou, na kterou také zemřel. Martin Velíšek (nar. 21. 10. 1963), „akademický civilistní parealista“, je absolventem ateliéru sklářského výtvarnictví VŠUT v Praze. Skleněné plastiky, ale především obrazy a kresby vyjadřují jeho specifický smysl pro absurdní humor, který do svých děl vnáší především vyprávěným příběhem. Logickým vyústěním Velíškovy tvorby se staly jeho knižní realizace. Svou virtuozitu předvedl například v cyklu z „černobílého života lyžařů“. Jeho barevné grafické ztvárnění Babičky Boženy Němcové mu naopak umožnilo demýtizovat tuto neobyčejně obtížnou látku. Trvalou součástí jeho díla je spolupráce s hudební skupiny Už jsme doma, jejímž je členem a dvorním malířem. S úspěchem se setkala také jeho práce pro animovaný film. Reprezentativní vydání Orwellovy Farmy zvířat v grafickém podání Martina Velíška je dokladem jeho citu pro vyprávěný příběh a absurdní humor. zpět na začátek
Ukázka z knihy
Nyní zde již byla všechna zvířata s výjimkou Mojžíše, ochočeného havrana, který spal na zábradlí za zadními dveřmi farmy. Když Major viděl, že se všichni již pohodlně usadili a netrpělivě čekají, odkašlal si a začal: „Soudruzi, jistě jste již slyšeli, jaký jsem měl včera podivný sen. Ale nejprve musím říci něco jiného. Již s vámi, soudruzi, dlouho nepobudu. Než však zemřu, musím vám předat, co jsem poznal. Mám za sebou dlouhý život, a když jsem lehával o samotě v chlévě, zbývalo mi hodně času k přemýšlení. Myslím, že mohu klidně prohlásit, že rozumím podstatě života na této zemi stejně dobře jako kterékoliv jiné zvíře. A o tom s vámi chci mluvit. V čem je, soudruzi, podstata života? Jen se podívejte. Naše životy jsou bídné, upracované, krátké. Narodíme se, dostaneme nažrat jen tolik, abychom nechcípli, ti, kteří mohou, musí pracovat až do vyčerpání, a jakmile nám dojdou síly a už nejsme užiteční, je náš život krutě ukončen. Žádné zvíře v Anglii nezná štěstí a odpočinek. Žádné zvíře v Anglii není svobodné. Zvířecí život je bída a otroctví. Taková je pravda, soudruzi. Ale je takový řád přírody? Je snad anglická půda tak chudá, že nezaručí slušný život těm, kdo ji obývají? Ne, soudruzi, tisíckrát ne! Půda Anglie je úrodná, podnebí je dobré, tady by našlo dost potravy mnohem víc zvířat, než tu žije dnes. Jenom naše farma by uživila tucet koní, dvacet krav, stovky ovcí! A všichni by mohli žít pohodlně a důstojně, jak se nám ani nezdá. Proč tedy žijeme v tak bídných podmínkách? Protože skoro všechen výtěžek naší práce nám kradou lidé! A tady, soudruzi, je odpověď na všechny naše problémy. Ta odpověď spočívá v jediném slovu – Člověk. Člověk je náš jediný opravdový nepřítel. Odstraňme Člověka a hlavní příčina hladu a přepracování zmizí! Člověk je jediný tvor, který konzumuje, aniž něco vytváří. Nedává mléko, nesnáší vejce, neutáhne pluh a neumí utíkat tak rychle, aby chytil zajíce! Přesto je pánem všech zvířat. Nutí je pracovat a vrací jim jen tolik, aby je udržel při životě, a zbytek si nechává. Naše práce obdělává půdu, náš trus ji hnojí, přesto nikdo z vás nemá víc než svoji kůži. Vy krávy, které sedíte přede mnou, kolik tisíc litrů mléka jste daly za minulý rok. A co se s tím mlékem, kterým jste měly vykrmit svá pěkná telata, co se s ním stalo? Do poslední kapky steklo do hrdla nepřátel! A vy slepice, kolik vajec jste loni snesly a z kolika se mohla vylíhnout kuřátka? Většinu jich odnesli na trh, aby si Jones a jeho lidi vydělali. A ty, Lupino, kde máš ta čtyři hříbátka, co se ti narodila? Byla oporou a potěšením tvého stáří? Kdepak! Jakmile jim byl rok, všechna prodali a už je neuvidíš! Čtyřikrát jsi porodila, dřeš se na polích, ale dali ti za to někdy něco víc než trochu jídla a stáj? Ale ani tyto ubohé životy nám není souzeno prožít až do konce. Já osobně si nestěžuju, protože patřím k těm šťastnějším. Je mi dvanáct let a mám přes čtyři sta dětí. To je normální život vepře. Ale žádné zvíře nakonec neunikne krutému noži. Selátka, co tu sedíte přede mnou, vás vykrmují na maso a do roka budete všechna kvičet na řeznickém špalku. Tahle hrůza čeká na každého – na krávy, prasata, slepice, ovce, na všechny. Boxere, ve chvíli, kdy ti ochabnou svaly, zavolá Jones rasa, který ti podřízne krk a tvým masem nakrmí lovecké psy. A když zestárnou psi a ztratí zuby, Jones jim uváže kolem krku cihlu a utopí je v nejbližším rybníku. Copak není úplně jasné, soudruzi, že toto zlo našeho života pochází z tyranie lidských bytostí? Produkty naší práce nám budou patřit pouze tehdy, zbavíme-li se Člověka! Mohli bychom získat svobodu a bohatství téměř ze dne na den! Co tedy musíme udělat? Ve dne v noci, tělem i duší pracovat na svržení lidské rasy. A to je moje poselství, soudruzi: REVOLUCE! Nevím, kdy přijde. Možná za týden, možná za sto let, ale vím tak jistě, jako vidím pod nohama tuhle slámu, že dříve či později zvítězí spravedlnost. A na to se soustřeďte, soudruzi. Zbývá vám už málo času! A především předejte toto mé poselství těm, kteří přijdou po vás, aby budoucí generace dovedly bitvu až do jejího vítězného konce. Nezapomeňte, soudruzi, že ve své odhodlanosti nesmíte ochabnout. Nic vás nesmí zarazit. Neposlouchejte nikdy ty, kteří vám budou tvrdit, že člověk a zvíře mají společné zájmy, že prospěch jednoho je prospěchem druhého. To vše jsou lži! Člověk neuznává zájmy jiného tvora než sebe. A mezi námi zvířaty musí být dokonalá jednota a bojové soudružství. Všichni lidé jsou nepřátelé, všechna zvířata jsou si soudruhy!“ V tom okamžiku se strhl hluk. Zatímco Major mluvil, vylezly ze svých děr čtyři krysy, seděly nyní na zadních nohách a poslouchaly. Náhle si jich všimli psi a krysy jen taktak stačily vletět zpátky do děr. Major zdvihl nohu a požádal o klid: „Soudruzi! Ještě jednu věc si musíme vysvětlit. Jsou divoká zvířata jako krysy a králíci naši přátelé, či nepřátelé? Hlasujme o tom. Ptám se vás: Jsou krysy soudruzi?“ Hlasování bylo ihned provedeno a zdrcující většina souhlasila s tím, že krysy soudruzi jsou. Proti byli pouze tři psi a kočka, ale ta, jak vyšlo najevo, hlasovala pro i proti. Major pokračoval: „Řeknu už jenom pár slov. Chtěl jsem ještě zopakovat, že naší povinností je uvědomovat si nepřátelství vůči Člověku a všemu, co činí. Každý, kdo chodí po dvou, je nepřítel! Každý, kdo chodí po čtyřech nebo létá, je přítel. A pamatujte si, že ani v boji proti Člověku se mu nesmíme začít podobat. Dokonce zvítězíme-li nad Člověkem, nesmíme napodobovat jeho zvyky. Žádné zvíře nesmí nikdy bydlet v domě, spát v posteli, nosit šaty, pít alkohol, kouřit, používat peníze či obchodovat. Všechny lidské zvyky jsou špatné. A především: žádné zvíře nesmí nikdy tyranizovat jiné, slabé či silné, chytré či prosté. Všichni jsme si bratry. Žádné zvíře nesmí nikdy zabít jiné zvíře! Všechna zvířata jsou si rovna. A nyní, soudruzi, vám povím, jaký jsem měl včera sen. Těžko jej popsat. Byl to sen o zemi, jak bude vypadat, až zmizí Člověk. Ale připomněl mi něco, co se mi dávno vytratilo z paměti. Víte, kdysi dávno, když jsem byl malé sele, moje matka a ostatní prasnice mi zpívaly starou píseň, z níž znaly jen nápěv a první tři slova. V dětství jsem tu melodii uměl, později už jsem si na ni nedokázal vzpomenout. Ale včera se mi vrátila ve snu. A dokonce se mi vybavila i slova. Slova, která kdysi zvířata určitě zpívala, ale pak byla po generace zapomenuta. Tu píseň vám teď zazpívám, soudruzi. Jsem starý a můj hlas je hrubý. Ale až se naučíte melodii, můžete si ji zpívat sami a lépe. Jmenuje se Zvířata Anglie.“ Starý Major si odkašlal a spustil. Jak řekl, jeho hlas byl hrubý, ale zpíval docela dobře a melodie byla strhující, něco mezi Clementine a La Cucuracha. Slova zněla: Zvířata Anglie a Irska, již vzhůru, všichni trpící, o časech zlaté budoucnosti slyšte s úsměvem na líci. Již brzy den ten přijít musí, kdy zhyne celý lidský rod, přes žírné lány vlasti naší se potom dáme na pochod. Píce tolik, co srdce ráčí, oves, pšenku, žito, ječmen, brambor, řepy každému stačí, až přijde vytoužený den. Zelenější budou pastviny, čistší ve všech řekách voda, až zas svěží vítr zavane v den, kdy nastane svoboda. Každý z nás činiti se musí, i kdyby měl život položit, krávy, koně, vepři i husy, my svobodu již nedáme si vzít. Zvířata Anglie a Irska, již vzhůru, všichni trpící, o časech zlaté budoucnosti slyšte s úsměvem na líci. zpět na začátek
| ||||||||
vydané knihy
ediční plán
o nakladatelství
distribuce
knihkupectví
antikvariát