|
|
|
|
|||||
|
|
|||||||
 doslov ukázka z knihyDoslov
Nejdramatičtější postava alžbětinského světa
Kdyby si byl Shakespeare vybíral hrdiny svých tragédií mezi současníky, nemohl by mezi nimi chybět sir Walter Ralegh, "snad nejvšestrannější reprezentant alžbětinského ducha" (Sélincourt), zosobňující velikost a pád celé epochy.Dvořan, kavalír, žoldnéř, námořník, organizátor zámořských výprav, majitel několika královských monopolů, Alžbětin favorit, kapitán její tělesné stráže, perkmistr cínových dolů, hejtman Cornwalu, básník, mecenáš, poslanec, autor historických a politických spisů, svobodný duch zajímající se o nové poznání a shromažďující kolem sebe představitele nejrůznějších oborů, vězeň, botanik, amatérský lékař - to všechno, ale především velký renesanční herec života, snad nejbarvitější, nejtragičtější a "nejmodernější" postava na jevišti alžbětinské Anglie. A divadlo tehdy znamenalo především theatrum mundi, v němž Ralegh bral svou roli do té míry vážně, že na popraviště (rovněž theatrum) přišel s poznámkami, koncepty výroků, jimiž se obracel na jednotlivé přítomné. Pro dvůr byl ovšem jen drzý povýšenec; hlas lidu o něm tvrdil - jelikož ostentativně nestál o popularitu -, že jeho pýcha volá do nebe. V praxi byl špatným politikem s neomylnou rukou na nevhodné známosti, a přesto byl obviňován z machiavellismu a ateismu, což v dobové terminologii znamenalo pohrdání uspořádáním věcí božských i lidských, zločin proti církvi a státu. Divadelní jsou samy raleghovské legendy - tragédií vyvrcholil Raleghův život: Narodil se někdy po roce 1550, pravděpodobně roku 1554, v Hayes Bartonu nedaleko East Budleighu v devonském hrabství. Otec, chudý zeman, pocházel ze starého rozvětveného rodu a sám byl třikrát ženat; byl spřízněn s Gilberty, Grenvilley, Champernowney, k jeho známým patřili Frobisher, Hawkins a jak ještě se všichni ti námořníci a piráti v jedné osobě jmenovali. Byl horlivý protestant. Rodový statek mu nepatřil, měl jej pouze pronajatý. Walter byl vychován, jak se slušelo na mladého kavalíra: ve čtrnácti nebo šestnácti letech odjel bojovat do náboženských válek pustošících tehdejší Francii, rok pobyl v Oxfordu, rok studoval práva v Middle Templu. Tehdy (1575) napsal první veřejně známou báseň, příznačně věnovanou satirickému básníku a vojáku Gascoigneovi, a byl uvězněn pro souboj. Dvorní intriky kolem Alžbětina chystaného sňatku s Allençonem ho přivedly ke dvoru; stál za ním kancléř Burghley a šéf tajné služby Walsingham. V roce 1580 se účastnil irského tažení. Jako pobočník lorda Greye z Wiltonu se ve Smerwicku podílel na masakru katolických zajatců, kteří se vzdali na čestné slovo. Přítomen byl také Greyův osobní tajemník Spenser. (Pojem "Greyovo slovo" je pro Iry dodnes synonymem věrolomnosti a Raleghovi neodpustil ani dnešní irský básník Seamus Heaney.) Téhož roku se mu narodila nemanželská dcera Alice Gooldová. Po návratu ke dvoru (1582) se Ralegh stává královniným favoritem, jeho kariéra závratně stoupá. Zachovaly se dvě romantické legendy o jeho vztahu k Alžbětě: Když se královna jednou procházela v zahradě, zarazila se bezradně před louží na cestičce. Ralegh přiskočil a prostřel jí pod nohy plyšový plášť, který musel tvořit podstatnou část jeho tehdejšího jmění. Druhá legenda vypráví, jak Ralegh vyryl diamantem prstenu do okenní tabulky verš Rád bych lez výš, mám ale z pádu strach. Alžběta pod to připsala: Tak nelez, když máš srdce v kalhotách! Alžběta mu pro protahovanou devonskou výslovnost jména Walter přezdívala "Water" (voda). Zahrnula ho poctami, výsadami, úřady i majetkem a pasovala ho na rytíře. Pro okázalost v oblékání a chování se stal terčem všeobecné nenávisti všech vrstev. Ralegh však byl složitá osobnost a mezi alžbětinskými kavalíry nejintenzivněji, ale také nejextenzivněji prožíval trojí myšlenkové novum renesance: lákaly ho nově objevované světy, nové poznatky přírodních věd, nové myšlenky z humanitních oborů. Nepřekvapí tedy, že dal na vlastní náklady postavit nový typ válečné lodě Bark Ralegh, kterou pod jménem Ark Royal věnoval královně, a organizoval a financoval výpravu, která se měla pokusit osídlit Virgínii. Matematik Hariot mu odtud kromě přesného popisu země a živého domorodce přivezl indiánskou hliněnou dýmku. Traduje se, že sluha vešel do komnaty, kde sir Walter seděl zahalen do oblaku kouře, vyděsil se, doběhl pro štoudev vody a polil pána, aby neuhořel. Kouření ve skutečnosti proniklo do Anglie ze Španělska mnohem dříve, ale puritáni a Jakub I. je vytýkali právě Raleghovi. Kromě toho výprava přivezla brambory, tehdy považované za afrodisiakum. Ralegh věnoval pozornost - ovšem tajně - také jiným dámám, např. lady Leightonové nebo Anně Vavasourové. Hrabě Leicester mezitím přivedl ke dvoru svého nevlastního sedmnáctiletého syna Essexe, který se měl stát protiváhou nenáviděného Ralegha. Ralegh však byl jmenován kapitánem tělesné stráže a dostal rozsáhlé pozemky v Irsku, které se pokoušel kolonizovat. V darovaném Durhamském paláci se kolem něho shromáždil kroužek vzdělanců a literátů, který moderní badatel podle údajné narážky v Shakespearově komedii Marné lásky snaha nazval Škola noci. Scházeli se zde lordi Percy a Northumberland, zabývající se magií, matematik Hughes, astronom Hariot, dopisující si s Keplerem, lékař Warner, zkoumající před Harveyem krevní oběh, doktor Dee, mág, astrolog a alchymista, literát Arthur Gorges, s nímž Ralegh psal experimentální básně. Kromě toho se v kroužku diskutovalo o Machiavellim a o náboženství. Pro tyto zájmy byl Ralegh obviňován z ateismu a několikrát vyšetřován. Na vrcholu kariéry se octl v roce1588, kdy byla poražena španělská Armada. Brzy se však dostává do sporů s Essexem, jehož hvězda oslnivě stoupá. Rok nato Ralegh odjíždí do Irska. Navštěvuje Spensera, který ho v básni Colin Clout se vrací domů nazývá "pastýř Oceánu". Ralegh vzal Spensera ke dvoru, vymohl mu odměnu 50 liber a prosadil vydání prvních dvou knih Královny víl. Mezitím se zapletl s dvorní dámou Elizabeth Throckmortonovou, která otěhotněla. Po Londýně o tom kolovaly oplzlé popěvky ("Sir Walter opřel pannu o strom..."). Ralegh uzavřel tajný sňatek a narozenému synovi vybral za kmotra Essexe, který samozřejmě všechno za tepla prozradil Alžbětě. Ralegh byl se ženou uvězněn v Toweru. Zachránila ho aféra se zajatou portugalskou lodí Madre de Dios, kterou námořníci plundrovali v přístavu. Ralegh byl vyslán, aby zjednal pořádek a zajistil královně "zákonný" podíl na kořisti. Manželé odjeli do zámku Sherbourne, kde se věnovali rozšiřování svého sídla, zakládání parku a rodinnému životu. Ralegh sem však zval své známé z okruhu Školy noci a kromě toho jezdil na zasedání parlamentu, v němž obhajoval puritány. Z těchto let také pochází fragment rozsáhlé básně Oceánova láska k Cynthii, kterou Ralegh v Irsku konzultoval se Spenserem. Chtěl si jejím prostřednictvím znovu získat Alžbětinu přízeň. V roce 1595 se pod vlivem vyprávění zajatého Španěla vypravil v čele expedice do Guyany, bájného Eldorada. Zlato nepřivezl, ale zato se seznámil s bylinami a jedy používanými v tehdejším lékařství. Příští rok spolu s Essexem velel úspěšnému útoku na Cadiz. V boji byl zraněn do kolena a do smrti kulhal. Výprava na Azorské ostrovy (1597), jejímž cílem bylo zmocnit se každoročního konvoje se stříbrem z Nového světa, naopak vinou sporů s Essexem ztroskotala. Ralegh se však směl vrátit ke dvoru. V roce 1601 se jako kapitán tělesné stráže účastnil Essexovy popravy; oživilo to všeobecnou nenávist, jakou vůči němu současníci pociťovali. Kromě toho byl očerňován u příštího krále Jakuba, který při prvním setkání po nástupu na trůn prohlásil s typickou dobovou slovní hříčkou:"Na mou duši, člověče, slyšel jsem, že jsi hrál hanebnou roli." Rychle za sebou mu byly odebrány statky, monopoly i hodnosti udělené Alžbětou. Byl pozván na hon do Windsoru, zatčen, uvězněn v Toweru a obviněn, že s lordem Cobhamem intrikoval proti Jakubovi. Pokusil se o sebevraždu. Nakonec byl souzen ve Winchestru (v Londýně vypukl mor), prokurátor Coke (žaloval Essexe, spiklence Babingtona i účastníky Guye Fawkese) ho obviňoval z piklů - s katolíky a se Španěly! Odsouzen pro velezradu a po kruté komedii s omilostněním ostatních a vlastním ponižujícím dopisem Jakubovi byl vzat na milost. Trest mu byl změněn na vězení v Toweru "podle královy libosti". V Toweru (1603-16) si krátil čas alchymií, pěstoval botanickou zahrádku, pokoušel se léčit prince Jindřicha, ale především napsal bestseller své doby Dějiny světa. Jakub se knihu po uveřejnění (1614) pokusil zakázat, protože "příliš drze kárá činy králů". V roce 1616 byl Ralegh podmínečně propuštěn. Nabídl králi, že naplní prázdnou státní pokladnu zlatem z dolu v Guyaně. Král mu sice dal k dispozici eskadru, ale zároveň informoval svého oblíbence, španělského vyslance Gondomara, o chystané výpravě starého arcinepřítele. Ralegh zlato nenašel, zato se nakazil malárií a navíc při útoku na město v Guyaně padl jeho syn. Po návratu (1618) žádali Španělé zadostiučinění. Ralegh dostal nabídky z Francie, Itálie a Dánska, ale odmítl uprchnout. Následoval "krátký proces" a trest smrti. A před popravou se Ralegh vzepjal k poslednímu výkonu. Na přídeští bible napsal báseň Právě takový je čas a na popravišti požádal kata, aby mu ukázal sekeru. Když se přesvědčil, že je správně nabroušena, prohlásil: "Tohle je ostrá medicina, ale zato vyléčí ze všech nemocí." Když kat Ralegha sťal, zdvihl uťatou hlavu a provolal obvyklou formuli "Vizte hlavu zrádce!", z davu se ozval výkřik: "Nemáme druhou takovou hlavu, kterou bychom mohli stít!" Ralegh ztělesňoval svou dobu a přežil všechny její významné aktéry, ale jako každá osobnost šel zároveň proti proudu, přesahoval přítomnost do minulosti i do budoucnosti, ocital se v konfliktu s novými konvencemi a pověrami převratné epochy. Byl vedle Bacona nejsvobodnějším myslitelem své doby, nejodvážněji poodhalil masku jejích náboženských konvencí (" V náboženství jsme všichni trošku komedianti"). Od počátku byl potenciálně tragickou postavou, ale právě proto také nebyl nikdy zapomenut. Jeho Dějiny světa se staly politickou biblí mladého Cromwella a celé parlamentní strany v revoluci proti Karlovi I. Vždy se četly jeho drobné prozaické spisy, naplněné vlasteneckým a expanzívním duchem, například Poslední boj lodi Revenge. V 19. století oživl nejprve zájem o jeho politické spisy a později se začaly přetiskovat a číst i jeho básně. Raleghova poezie, s obtížemi identifikovaná ze starých rukopisů a polozapomenutých tisků, je dnes součástí nejživějšího odkazu alžbětinského básnictví. Čte se jedním dechem se Shakespearovými sonety a verši Johna Donnea. Ralegh své verše za života nepublikoval. Patřil k neprofesionálním básníkům renesance, kteří veršovali "levou rukou" na okraji jiné, "praktičtější" kariéry. V tom byl spřízněn s rytířem Sidneym, diplomatem Dyerem, kavalírem a knězem Donnem. Každé jeho literární dílo bylo ovšem politikum - součást konkrétního praktického záměru. V mnoha z nich v zahalené formě rezonuje vztah k Alžbětě. Z jeho společenského postavení vyplývala i role mecenáše jiných literátů. Většina jeho povýtce příležitostných veršů, včetně řádek psaných při dvojím čekání na popravu (Čím je náš život, Putování nešťastného člověka, Právě takový je život), kolovala v opisech, některé byly zhudebněny (Byrd, Gibbons) a jen hrstka byla - zřejmě - otištěna ve sborníku Fénixovo hnízdo (1593), v němž byly zveřejněny verše autorů, kteří si v duchu dobové konvence přáli zůstat anonymní. Přesto byly Raleghovy verše oblíbeny a pochvaly se jim dostalo i od George Puttenhama, autora poetiky věnované Alžbětě. (Autorství mnoha básní připisovaných Raleghovi je na druhé straně z uvedených důvodů přinejmenším sporné). Mají různou uměleckou hodnotu, zpočátku byly snad trošku školometské, ale básně psané s Gorgesem nebo pro Alžbětu se brzy vymkly neosobním dobovým konvencím, vysmekly se z akademismu, přestože jsou často virtuózní, plné slovních hříček a aliterací. Bývají osobní, místy vřelé, bez pověr a iluzí (Odpověď Marlowově nymfě), občas cynické, ale nikdy frivolní ani pokrytecké. Dodnes přitažlivá je i jejich epigramatická hutnost a ironie, stupňující se s autorovým věkem. V Raleghových verších se nám možná dochovaly nejcennější zlomky oné zajímavější části alžbětinské lyriky, nezatížené literátskými a učeneckými konvencemi, které dnes čteme nejdychtivěji, přestože původně byly určeny úzkému kroužku "vyvolených a zasvěcených". Zdeněk Hron
 zpět na začátek
Ukázka z knihy
Báseň podstrčená lady Leightonové do kapsáře
Sbohem, má paní, které mlčky sloužím! Kdybys jen tušila, jak byl jsem zmámen, byl bych směl chtít, ač nic si nezasloužím, pár kapek přízně, po níž prahne plamen. Když Láska neměla však o mně zdání, vím, že kdo vzdá se slov, vzdá se i klání. Spíš utrápit dal bych se pro strasti, než prosit o přízeň a o soucit, a i když v tobě vidím radosti, jež živí slast a z nichž smím rozkoš mít, navenek vidím ctnostné pohrdání k řečem, v nichž kdekdo zas tvou přízeň shání. Tak, sbohem, pomoci, již pozvat mohu, strom stání leží sražen smrští strachu, strast sfoukla uhlí, které hřálo touhu, a pomoc leží pochována v prachu. Však v strastech, které klid mi mohou brát, těším se tím, že mám tě nejvíc rád. Omluva
Když vzpomněl jsem, že oči bloudily, aby mé srdce z hrudi vyhnaly, chtěl jsem je vyrvat, celý zběsilý, vždyť zradu na mém klidu spáchaly: Co smí říct, ať je vezmu na milost? Tvář mojí milé viděly, a dost! Jindy zas vzpomněl jsem si na srdce a myslel si, že od něj mám ten žal, vždyť s citadelou Lásce vzdalo se, když války ve snu jsem se nenadál: Co mohlo říct, když zabít jsem je chtěl? - Že bylo její, hned jsem bez pout šel. Když viděl jsem, že očím se srdcem nevinně vlastní bolest přičítám, že sám se trápím, rád hned uznal jsem a řek si, že se musím zabít sám: Když zjistil jsem, že chci jen tebe znát, své já rád měl jsem, jímž jsem měl tě rád. Následující verše napsal sir Walter
Ralegh v noci před popravou a zanechal
je ve věži, v níž byl vězněn
Ano, Čas půjčí na mládí, na radost, na všechno, co máme, a jen prach s hlínou odvádí, jež v temném, němém hrobě známe, když na konci všech bloudění uzavře příběh našich dní. Že by však z hrobu nad ten prach Bůh nepozdvih mě, nemám strach. zpět na začátek
| ||||||||
vydané knihy
ediční plán
o nakladatelství
distribuce
knihkupectví
antikvariát