vydané knihy
  ediční plán
  o nakladatelství
  distribuce
  knihkupectví
  antikvariát





    
Ernst Gombrich: Stručné dějiny lidstva
Z německého originálu Eine kurze Weltgeschichte přeložila Eva Pátková.
Vázané, 312 stran, 279 Kč, rok vydání: 1999, 1. vydání
ISBN 80-85974-65-7


  ukázka z knihy
  doslov
  recenze




Ukázka z knihy

Dvě malá města v jedné malé zemi
Už jsem se zmínil o tom, že Řecko ve srovnání s perskou světovou říší bylo malým poloostrovem s několika málo městy, které čile obchodovaly, s vysokými nehostinnými horami a kamenitými poli, na nichž se uživil jen malý počet lidí. Navíc se obyvatelstvo dělilo na různé kmeny. Jak si jistě vzpomínáš, byli to především Dórové na jihu, Ionové a Aiolové na severu. Příslušníci těchto kmenů se nijak zvlášť nelišili ani jazykem, ani vzhledem, mluvili jen rozličnými dialekty, kterým však mohli rozumět, kdyby chtěli. Často však nechtěli. Jak už to bývá, právě tyto tak blízce příbuzné sousední kmeny se vzájemně nesnášely. Vysmívaly se sobě navzájem a ve skutečnosti na sebe žárlily. Řecko také nemělo žádného společného krále a žádnou společnou správu, každé město bylo říší samo o sobě.
      Přece jen však Řeky něco spojovalo: společná víra a společný sport. Kupodivu to nebyly dvě odlišné věci, sport a náboženství spolu úzce souvisely. Například na počest otce bohů Dia se každé čtyři roky pořádaly velké závody v kultovním místě zasvěceném Diovi. Toto kultovní místo se jmenovalo Olympia, stály tam velké chrámy a bylo tam také velké sportoviště, kam přicházeli všichni Řekové, Dórové a Ionové, Sparťané a Athéňané, aby změřili své síly v běhu, hodu diskem, oštěpem, v zápase a v závodě vozů. Zvítězit tam bylo pokládáno za nejvyšší čest, které se člověku v životě může dostat. Cenou byla prostá snítka olivovníku, vítězové však byli skvěle oslavováni. Největší básníci opěvali jejich boje v nádherných písních, největší sochaři tvořili své sochy pro Olympii. Byly to sochy, v nichž byli vítězi znázorněni jako vozatajové, jako vrhači disku nebo jak si před zápasem natírají těla olejem. Takové sochy vítězů nalézáme do dneška, možná že podobnou sochu máte v muzeu města, ve kterém bydlíš.
      Protože se olympijské hry konaly každé čtyři roky a navštěvovali je všichni Řekové, staly se pohodlným prostředkem pro společný letopočet. Jako my dnes říkáme "před Kristem" nebo "před naším letopočtem", tak tenkrát říkali Řekové "v době té a té olympiády". První olympijské hry se konaly v roce 776 před naším letopočtem. Kdy byly desáté? Ale nezapomeň, že se konaly jen jednou za čtyři roky!
      Olympijské hry ovšem nebyly to jediné, co měli Řekové společného. Druhou společnou věcí bylo jiné posvátné místo. Patřilo slunečnímu bohu Apollonovi a nacházelo se v Delfách. Tam byla trhlina v zemi, odkud vycházely páry, jako se to často děje v sopečných oblastech. Kdo takovou páru vdechl, byl jako omámený, jinými slovy, byl z toho tak zmatený, že mluvil naprosto nesouvisle jako nějaký opilec anebo jako člověk blouznící z horečky.
      Právě takové nesouvislé bláboly Řekům připadaly nejvýš tajuplné. Domnívali se, že tak promlouvá lidskými ústy bůh. Posadili tedy kněžku - jmenovala se Pýthie - na trojnožku nad průrvu a ostatní kněží vykládali slova, která ze sebe v omámení vyrážela. Tak se předvídala budoucnost. To tedy bylo delfské orákulum, kam ve všech těžkých životních situacích putovali Řekové, aby se zeptali boha Apollona. Odpovědím se ovšem někdy dalo jen těžko rozumět. Mohly se vykládat různě. Proto se také o nejasných, tajuplných odpovědích říká, že jsou orákulské.
      Z řeckých měst si blíže prohlédneme dvě nejdůležitější: Spartu a Athény. O Sparťanech jsme už slyšeli. Víme, že to byli Dórové, kteří si po svém příchodu porobili původní obyvatele a přinutili je pracovat na polích. Těchto porobených však bylo více než pánů, Sparťanů. Proto museli Sparťané pořád dávat pozor, aby nebyli znovu vytlačeni. Nesměli myslet na nic jiného než na to, že musí zůstat silní a odolní v boji, aby udrželi na uzdě zemědělské dělníky i okolní, dosud svobodné kmeny.
      Skutečně také nemysleli na nic jiného. O to se postaral již jejich zákonodárce Lykurgos. Jakmile se narodilo slaboučké a pro válečnou službu pravděpodobně nevhodné dítě, bez okolků je zabili. Jestliže bylo silné, muselo se stát ještě zdatnější, muselo od rána do večera cvičit, učilo se snášet bolest, hlad a zimu, dostávalo špatné jídlo a nesmělo si dopřát žádnou radost. Často byli chlapci bezdůvodně biti, jen aby si zvykali překonávat bolest. Takovou tvrdou výchovu dodnes nazýváme "spartánskou". Ty víš, že měla úspěch. U Thermopyl roku 480 před Kristem se skutečně všichni Sparťané nechali Peršany pobít, jak jim to přikazoval zákon. Umět takhle zemřít není žádná maličkost. Ale umět žít je možná ještě těžší. A o to se snažili Athéňané. Neusilovali o pěkný a příjemný život, ale o život, který má smysl, po němž něco přetrvá, když člověk umře. Z něhož něco mají i pozdější generace. Uvidíš, do jaké míry se jim to podařilo.
      Sparťané se stali takovými statečnými válečníky vlastně ze strachu. Ze strachu z vlastních poddaných. V Athénách bylo mnohem méně důvodů k obavám. Tam bylo všechno jinak. Žádná taková nutnost tam neexistovala. Také v Athénách kdysi vládla šlechta podobně jako ve Spartě. Také tam platily přísné zákony, sepsané Athéňanem jménem Drakon. Byly tak přísné a tvrdé, že se dodnes mluví o "drakonické" přísnosti. Ale lidé z Athén, kteří se přece na svých lodích dostali daleko do světa a hodně toho viděli a slyšeli, si to dlouho nenechali líbit.
      Jeden vznešený muž byl dokonce tak moudrý, že se sám pokusil o nový pořádek v celém malém státě. Jmenoval se Solon a ústava, kterou Athénám dal roku 594 před Kristem, tedy v časech Nabukadnesarových, se nazývala solonská. Podle ní měli lidé, občané města, vždycky sami rozhodnout, co se má stát. Měli se shromáždit na athénském tržišti a tam hlasovat. Rozhodnout měla většina a lidé si měli také zvolit radu zkušených mužů, kteří by rozhodnutí lidu uskutečnili. Takovýto druh ústavy se jmenuje lidovláda, řecky "demokracie". Samozřejmě ne všichni občané bydlící v Athénách směli na shromáždění hlasovat. Byly zde rozdíly podle zámožnosti jednotlivců. Mnoho občanů se tedy na vládě nemohlo podílet, ovšem každý to mohl tak daleko dotáhnout. A tak se také každý zajímal o záležitosti města. Město se řecky řekne "polis", a co se týkalo města, to byla politika.
      Za nějaký čas ovšem jednotlivci, kteří získali přízeň lidu, strhli veškerou moc na sebe. Tito vládci se nazývali tyrani. Lidé je však zas brzy vyhnali a dávali si nyní ještě více pozor, aby si opravdu vládli sami. Již jsem ti vyprávěl, jak neklidného ducha měli Athéňané. Ze samého strachu, aby znovu nepřišli o svou svobodu, vyhodili z města všechny politiky a poslali je do vyhnanství, jakmile u nich zvětřili nebezpečí, že by mohli mít mnoho přívrženců a že by se mohli vyšvihnout na samovládce. Právě svobodný athénský lid porazil Peršany a pak se zachoval tak nevděčně k Miltiadovi a Themistoklovi.
      K jednomu politikovi se však Athéňané takhle nezachovali. Jmenoval se Perikles. Na lidových shromážděních dokázal mluvit tak, že si Athéňané vždycky znovu mysleli, že oni rozhodují a určují, co se má stát, zatímco ve skutečnosti se Perikles rozhodl už dávno předtím. Ne proto, že by měl nějaký nový úřad nebo nějakou zvláštní moc, ale jen a jedině proto, že byl ze všech nejchytřejší. Tak stoupal stále výš a od roku 444 před Kristem - toto číslo je stejně tak pěkné jako doba, kterou označuje - vlastně řídil stát sám. Za nejdůležitější pokládal, aby si Athény uchovaly moc na moři, a to se mu podařilo díky spojeneckým dohodám s ostatními ionskými městy, která Athénám platila daně za ochranu, poskytovanou tímto mocným městem. Tak Athéňané zbohatli a mohli velkolepě rozvinout své přirozené talenty.
      Asi začneš být netrpělivý a zeptáš se: Copak velkolepého Athéňané uměli? A já musím říci: Uměli vlastně všechno, ale o dvě věci se zajímali obzvlášť - o pravdu a o krásu.
      Na svých lidových shromážděních se Athéňané naučili veřejně mluvit o všech věcech, zaujímat stanovisko pomocí důvodů a protidůvodů. To bylo dobré pro to, že se také naučili myslet. Brzy už nehledali důvody a protidůvody jen pro takové snadno pochopitelné záležitosti, jako například jestli a jaké zvýšení daní je nutné, nýbrž zabývali se veškerou přírodou. Zde je zčásti předběhli Ionové v koloniích a dceřiných městech. Ti už dumali, z čeho se vlastně skládá svět, co je příčinou všech událostí a dějů.
      Tomuto přemýšlení se říká filozofie. V Athénách se však nejen hloubalo či filozofovalo. Lidé tam chtěli také vědět, co mají dělat, co je dobré a co špatné, co je správné a co nesprávné. Přemýšleli, proč je vlastně člověk na světě a co je na všech věcech podstatné. Samozřejmě neměli všichni stejný názor na takové složité záležitosti, objevovala se rozličná mínění a směry, které se vzájemně potíraly důvody a protidůvody jako na lidovém shromáždění. A od těch dob už nikdy nepřestalo toto přemýšlení a střetávání názorů, kterému říkáme filozofie.
      Ale Athéňané nepromenovali ve svých sloupořadích a na sportovištích jen proto, aby probírali otázku, co je na světě podstatné a jak se to pozná a na čem v životě záleží. Dívali se nově na svět nejen ve svých myšlenkách, nýbrž i očima. Jako by se dosud nikdo na věci na světě pořádně nepodíval, tak nově, tak jednoduše a krásně je zobrazovali řečtí umělci. O sochách pro olympijské vítěze jsme již mluvili. Vidíme tu vypodobněné krásné lidi bez jakékoli pózy, jako by to bylo to nejsamozřejmější na světě. A právě to nejsamozřejmější je to nejkrásnější.
      Stejně krásně a lidsky zobrazovali tenkrát i bohy. Nejslavnější sochař bohů se jmenoval Feidias. Netvořil žádné tajuplné a nadpřirozené podoby, jako jsou ony obrovité chrámové sochy v Egyptě. Některé z jeho chrámových soch byly sice také velké, také byly skvělé a drahocenné, ze slonoviny a ze zlata, ale přesto jejich krása byla prostá, jejich půvab tak ušlechtilý a přirozený, nikdy fádní nebo zas přeumělkovaný, že k takovým podobám bohů člověk prostě musel mít důvěru. Obrazy a stavby Athéňanů byly stejné jako jejich sochy. Z maleb, jimiž zdobili haly a prostory pro shromáždění, se žádná nezachovala. Známe jen malé obrázky na hliněných nádobách, na vázách a urnách, a už ty jsou tak krásné, že si umíme udělat představu, co jsme ztratili.
      Chrámy dosud stojí. Stojí i Athény. Především je tu athénský hrad, Akropolis, kde byly v Periklových dobách vybudovány nové svatostánky z mramoru, protože ty starší spálili Peršané, zatímco se Athéňané schovávali na Salamině. Akropolis je do dneška nejkrásnější budovou, jakou známe. Nic na ní není obzvlášť veliké a obzvlášť nádherné. Je prostě krásná. Každá maličkost je utvářená tak jasně a jednoduše, až si člověk pomyslí, že to ani nemůže být jinak. Všechny prvky, které tam tehdy Řekové použili, se od těch dob stále znovu využívají ve stavebním umění: řecké sloupy, jichž je několik druhů a které můžeš uvidět na skoro všech domech ve městě, když už sis jich jednou povšiml. Samozřejmě nikde nejsou tak krásné jako v Athénách na Akropoli, kde je nepoužili na ozdobu a okrasu, nýbrž k tomu, k čemu byly určeny a vymyšleny: aby jako krásně utvářené podpěry nesly střechu.
      Obojí, moudrost myšlení a krásu tvarů, spojili Athéňané ve třetím umění, v umění básnickém. A i zde něco vynalezli: divadlo. I jejich divadlo bylo podobně jako sport původně spojeno s náboženstvím, totiž se slavnostními představeními na počest boha Dionýsa, kterému se též říká Bakchus. Tyto hry byly předváděny o dionýských svátcích a většinou trvaly celý den. Hrálo se pod širým nebem a herci měli veliké masky a vysoké podpatky, aby je z dálky bylo lépe vidět. Tehdejší hry se nám zčásti zachovaly. Jsou mezi nimi kusy vážné, plné velkolepé, slavnostní vážnosti. Těm říkáme tragédie. Hrály se však i kousky veselé, vysmívající se jednotlivým athénským občanům. Byly velmi kousavé, vtipné a duchaplné. Jmenují se komedie. Ještě dlouho bych ti mohl nadšeně vyprávět o athénských historicích a lékařích, pěvcích, myslitelích a umělcích. Ale bude lepší, když se na jejich díla podíváš za čas sám. Uvidíš, že jsem nepřeháněl.

  zpět na začátek




Doslov

Život a dílo Ernsta H. Gombricha
Ernst Hans Josef Gombrich se narodil 30. března 1909 ve Vídni. Navštěvoval tamější humanistické gymnázium Tereziánské akademie a studoval v letech 1928-1933 dějiny umění a klasickou archeologii na Vídeňské univerzitě, kde jeho učiteli byli Julius von Schlosser, Emanuel Loewy a Hans Tietze. Jeho první publikace pojednávala o středověké slonovinové pyxis (nádobka s víčkem na uchovávání hostií). Promoval disertací o Giuliu Romanovi jako architektovi, která byla rovněž uveřejněna. Po ukončení studií měl možnost spolupracovat s Ernstem Krisem, kustodem sbírek uměleckého řemesla v Uměleckohistorickém muzeu ve Vídni a členem kroužku kolem Sigmunda Freuda. Gombrich a Kris napsali společně studii o dějinách a teorii karikatury a Kris svého kolegu při této příležitosti uvedl do problematiky psychologie umění.
      Protože Gombrich nemohl počítat s tím, že by v Rakousku našel zaměstnání, odešel počátkem roku 1936 do Anglie, kde jej Fritz Saxl, ředitel Warburgovy Kulturněvědné knihovny z Hamburku, právě převezené z Německa, pověřil úkolem zpracovat literární pozůstalost zakladatele knihovny Abyho Warburga. Výsledkem této činnosti byla mimo jiné rozsáhlá monografie o Warburgovi (1981).
      Když vypukla válka, pracoval Gombrich ve zpravodajské odposlechové službě (Monitoring Service) britské rozhlasové stanice British Broadcasting Corporation (BBC), kde po šest let sledoval německé rozhlasové vysílání a překládal je do angličtiny. Po válce se vrátil do Warburgova ústavu, jenž byl mezitím přičleněn k Londýnské univerzitě, a tam působil až do podzimu 1976, kdy byl penzionován. Na začátku byl stipendistou a posléze posledních 17 let (1959-1976) ředitelem a profesorem dějin klasických tradic (Professor of the History of the Classical Tradition). Současně však působil jako hostující profesor na řadě univerzit, např. jako profesor Sladovy nadace v Oxfordu (1950-1953) a v Cambridgi (1961-1963). Učil také na Institutu dějin umění (Slade School of Art) na Londýnské univerzitě a jeden semestr na Harvardu (1959). Podnikl několik cest do Ameriky a navázal styky s řadou tamějších univerzit, především s Cornellovou univerzitou a s Washingtonovou univerzitou v Seattlu.
      Po studiích napsal - ještě ve Vídni - tyto dějiny světa pro mládež, které byly přeloženy do pěti jazyků. (Česky vyšly Gombrichovy Dějiny poprvé již v roce 1939, avšak ve značně pozměněné, doplněné a upravené podobě; jako spoluautor je uveden R. Tschorn, knihu vydala Česká grafická unie, Praha, s názvem Jak bylo kdysi. Z osudů světa a lidstva od pravěku k přítomnosti.) Úspěch knihy přinesl Gombrichovi zakázku, aby napsal dějiny umění. Jeho Příběh umění (The Story of Art, 1950, česky 2. vyd. 1997) dosáhl 16 vydání, pěti milionů výtisků a byl přeložen do 23 jazyků. Ve svých vědeckých pracích se Gombrich v souladu s tradicí Warburgova ústavu zabýval zpočátku problémy renesanční ikonografie ( Botticelliho mytologie, Botticelli's Mythologies). Pozvání, aby přednášel ve Washingtonu ("Mellon-Lectures", 1956), ho přivedlo zpět k otázkám psychologie umění (přednášky vyšly v knize Art and Illusion, 1960, česky Umění a iluze, 1985, kniha byla přeložena do dalších 9 jazyků). Jeho studie o umění renesance (Studies on the Art of the Renaissance) jsou shromážděny do čtyř svazků esejů: Norma a forma (Norm and Form, 1966), Symbolika zobrazování (Symbolic Images, 1972), Dědictví Apellésovo (The Heritage of Apelles, 1976) a Nový pohled na staré mistry (New Light on Old Masters). Do češtiny byla jako skripta katedry dějin umění FFUK ještě přeložena část práce Meditace o koníčku (Meditations on a Hobby Horse, 1951), z dalších Gombrichových prací je nutno zmínit ještě knihu Zobrazení a oko( The Image and the Eye, 1982), zabývající se psychologií vnímání. Ideály a idoly (Ideals and Idols, 1979) jsou věnovány otázce hodnoty v dějinách umění. Svou esejistiku shrnul Gombrich do osmi svazků Collected Essays, v roce 1991 vyšly eseje Témata naší doby (Topics of Our Time ).
      Je členem řady vědeckých akademií a společností a třináctinásobný čestný doktor. Roku 1972 byl povýšen do rytířského stavu. Roku 1975 mu byl rakouským prezidentem propůjčen Čestný kříž za vědu a umění 1. třídy, roku 1977 se stal členem řádu Pour le Mérite, roku 1984 mu bylo uděleno rakouské vyznamenání za vědu a umění. V roce 1975 dostal Cenu Erasma Rotterdamského a roku 1976 Hegelovu cenu města Stuttgartu.

  zpět na začátek




Recenze

Gombrich podal dějiny lidstva jako strhující příběh
Když před šesti lety vyšla poprvé česky kniha Ernsta Gombricha Příběh umění, provázely ji tu nadšené recenze. V anketě časopisu Dějiny a současnost, vyhodnocující nejlepší historickou knihu roku, se Gombrichova práce dočkala prvního místa mezi překladovou produkcí. Autorovi obdivovatelé vyzdvihovali "sympatickou subjektivitu a radost z vyprávění" charakterizující Gombrichův styl. Podobná slova lze bez váhání použít i pro hodnocení jeho dalšího díla, které se nyní objevilo v českém překladu.
      Stručné dějiny lidstva pro malé i velké čtenáře sepsal Ernst Gombrich (1909) už ve svých šestadvaceti letech - a právě úspěch této knihy přinesl autorovi zakázku na mnohem proslulejší Příběh umění. Popularizační syntéza o historii lidstava mu však neposloužila jen jako odrazový můstek k významnějším dílům. Gombrich se ke své juvenilii po letech vrátil a pro opětovné vydání ji doplnil závěrečnou kapitolkou. Zde již bezmála devadesátiletý historik umění místy reviduje své starší názory a bilancuje vlastní životní zkušenosti od konce třicátých do konce devadesátých let tohoto století. Pro potomka židovské rodiny - i když pobýval během druhé světové války v Anglii - je ta bilance samozřejmě velmi bolestná. Navzdory hrůzám holocaustu i traumatu studené války však vyznívá Gombrichovo mínění o dalším směřování lidských dějin příjemně optimisticky... Souhrnný pohled na lidské dějiny stylem "od pravěku k dnešku" patří k těm nejobtížnějším úkolům historikovy práce. Z Gombrichova díla čiší zaujetí tématem a nakažlivá radost z vyprávění.

Marie Koldinská, historička
Mladá fronta DNES, 22.10. 1999

  zpět na začátek