|
|
|
|
|||||
|
|
|||||||
 o knize o autorovi ukázka z knihyO knize
Arnon Grunberg, původem Žid, zaujal nejen doma, ale i v zahraničí neotřelou reflexí válečných traumat. Jako takzvaná druhá generace, tj. generace, která zná válku už jen z vyprávění svých rodičů, odkrývá s jistou dávkou sarkasmu, hraničícího až s cynismem, potlačovanou deformaci přeživších Židů. Toto ožehavé téma však dokáže odlehčit svérázným humorem a ironií. Arnon, hlavní postava románu, je vyloučen pro neúnosné chování z gymnázia. Od té doby střídá zaměstnání a zapíjí nešťastnou lásku. Začne navštěvovat prostitutky a nasbírá v tomto prostředí řadu pestrých zkušeností. V Amsterodamu, kde Arnon bydlí, je sex laciný, ale láska vzácná. Hluboký neklid jej žene za stále novými dobrodružstvími, která mají zakrýt smutek skrývající se za mladíkovými komickými grimasami. Právě k tomuto sledu jednorázových zážitků se vztahuje název knihy. "Modré pondělí" totiž v nizozemštině znamená krátký časový úsek, chviličku.  zpět na začátek
O autorovi
Arnon Grunberg (nar. 22. 2. 1971) patří k nejmladším nizozemským autorům, kteří se na literárním poli prosadili v polovině devadesátých let. Grunberg ovšem jako jediný z této mladé nastupující generace dosáhl již záhy uznání v zahraničí. Jeho prvotina, román Modré pondělky (Blauwe maandagen), vyšla roku 1994. Tehdy teprve třiadvacetiletý autor byl nominován na literární cenu Nizozemska AKO. V září téhož roku následovala nominace v soutěži o nejlepší debut. V říjnu 1994 obdržel Grunberg cenu Antona Wachtera, která je jednou za dva roky udělována nejlepšímu románovému debutu. V únoru 1996 získaly Modré pondělky Zlaté oslí ucho za nejprodávanější literární prvotinu. Jen v Nizozemsku se prodalo na sedmdesát tisíc výtisků. Grunberg dále vydal román Statisté (Figuranten, 1997), eseje Útěcha grotesky (De troost van de slapstick, 1998) a novelu Svatý Antonio (De heilige Antonio, 1998). zpět na začátek
Ukázka z knihy
4320 minut Rosie mi druhý den vysvětlila, že ze zahrady utekla, protože si myslela, že jí umrznou nohy, a že už to tam pod jedlemi nemohla vydržet. To jsem chápal, protože já jsem to vlastně už taky nemohl vydržet. Prodali jsme dva slovníky, potom jsme se procházeli po městě a zastavili jsme se v několika různých výklencích. Jenže ve výklencích bylo teď vlastně moc chladno i na to. Všude bylo moc chladno. Chodil jsem ještě v teniskách, které jsem si koupil v Izraeli a které teď propouštěly vodu. Boty, které mi koupila matka, jsem si vážně nemohl obout. Ať jsem se snažil sebevíc, prostě to nešlo. Šli jsme po Apollonově třídě. Na Apollonově třídě jsou pěkně hluboké výklenky, sedli jsme si tedy na nejvyšší schod a jedli pytlík žužu. Duševně jsme se připravovali na zápal plic. "Už nemůžu chodit," prohlásila. "Já taky ne. Možná tu budeme muset přenocovat, možná se z nás stanou tuláci." Tulákem se stát nechtěla. Řekla, že její bratr už takový tulák je. Jeden tulák v rodině jí připadal dost. Navrhl jsem: "Nechme toho přemýšlení o takové pitomosti." "Víš, co mi připadá?" "Ne." "Připadáš mi občas tak nudnej," povzdechla si, "ale to nevadí, protože já si připadám často taky hodně nudná. A můj brácha, kterej si myslí, že je asi jedinej, kdo nudnej není, je nejnudnější ze všech." "Jsme nejnudnější lidi na světě," prohlásil jsem. "Možná tím ještě vyděláme peníze po poutích." "Dřív jsem si myslela, že prodávat zmrzlinu je fajn. Ale vlastně to nic neznamená. Opít se taky nic neznamená. Včera večer jsem si četla písničky Judith Herzbergové, a ty se mi vždycky moc líbily, ale včera večer mi taky připadalo, že nic neznamenají. Máma na mě volala, že mám zhasnout, že mám jít spát. Jenže ona je taky nudná. Nudnější, než když ještě byla s otcem. Víš, že jsem vlastně nedopatření? Jenže mně je to jedno. Podle mě jsem proto supernudná." Měli jsme u sebe baťůžky ze školy, protože jsme předtím nebyli doma. Listovala si v diáři. "Domluvme se, kdy budeme souložit," navrhla. "Ano," souhlasil jsem. "V sobotu 22. listopadu," zašeptala. "V sobotu 22. listopadu. Dobře." Napsali jsme si do diářů na sobotu 22. listopadu "soulož". Diáře jsme měli jinak úplně prázdné, protože já už si nic nezapisoval a ona očividně také ne. "Kde?" zeptal jsem se. "Něco se najde." Sobota 22. listopadu, to bylo ještě pět dní. Rozhodli jsme se, že půjdeme dál, protože souložit je lepší bez zápalu plic. Znal jsem skoro všechny výklenky na Apollonově třídě a dodnes bych dokázal označit ten nejlepší, ale pravděpodobně to k ničemu není. Pověděl jsem jí, že nechci, aby se mě někdo dotýkal, když mě mohou lidé vidět. To jí připadalo divné, ale nic proti tomu neměla. I když nás nikdo neviděl, nechtěl jsem občas, aby se mě dotýkala, a tak jsem řekl: "Chci jen čichat k tvým vlasům." To jí taky připadalo fajn. Proto jsem ji měl rád. Potom musela tramvají domů. "V sobotu 22. listopadu," zavolala. "V sobotu 22. listopadu," opakoval jsem. "Ještě pět dní." Šel jsem domů. Myslel jsem na všechny ty obličeje zítra ve škole. Vytrhl jsem totiž pár stránek z třídní knihy. Aby si nikdo nevšiml, že jsem tam několik dní téměř nebyl. Dělal jsem to i kvůli nim, rozčilení nedělá nikomu dobře. Pomyslel jsem si, že to určitě pár těch hodných děvčat poví, že jsem vytrhával stránky z třídní knihy. Ve jménu pravdy, nebo bůhví čeho, ve jménu čehokoli. Viděl jsem zase všechny ty obličeje, které na mě budou vážně hledět, a to, co řeknou, nebudou ani trochu myslet vážně. zpět na začátek
| ||||||||
vydané knihy
ediční plán
o nakladatelství
distribuce
knihkupectví
antikvariát