Nakladatelství Aurora - vydané knihy

Arthur Machen: Otevření dveří

Z různých anglickýyh originálů přeložil Milan Žáček.
Vázané, 216 stran, 199 Kč, rok vydání: 1999, 1. vydání
ISBN 80-85974-60-6

O autorovi

Arthur Machen (3. 3. 1863 - 15. 12. 1947)
Smysl pro tajemno, hrůzu a zázrak měl britský spisovatel Arthur Machen přímo v krvi. Pocházel totiž z waleského Gwentu, kde se měl údajně nacházet dvůr krále Artuše a kde se magicky protínaly starobylé kulturní vlivy megalitické, keltské a římské civilizace. Machen je většinou charakterizován jako jeden z předních autorů hororové literatury, který ji obohatil o některé nové postupy a motivy. Hrůzostrašné příběhy z devadesátých let minulého století (např. Velký bůh Pan, Vnitřní světlo, Tři podvodníci) mu sice zajistily slávu a nesmrtelnost, ale představovaly jen jednu polohu jeho stylově a tematicky rozmanitého díla, jež zahrnuje též symbolistní prózy, sugestivní dekadentní román Vrch snů, moderní legendy, příběhy s tajemstvím, kouzelné autobiografické evokace a obrovské množství novinových článků a fejetonů.
      O mimořádnosti Machenova díla svědčí i to, že si v každé době dokázalo najít oddané čtenáře a ctitele. Jeho tvorbu obdivovali Arthur Conan Doyle, Oscar Wilde i H. G. Wells, mezi jeho přátele se počítal W. B. Yeats. Snad největší reklamu učinili Machenovi coby členovi okultního sdružení Zlatý úsvit Jacques Bergier a Louis Pauwels, autoři kultovního pojednání o záhadách a ezoterických tajemstvích Jitro kouzelníků, kde se na něj odvolávali jako na předního ezoterického zasvěcence, který poodhaluje roušku halící děsivá tajemství skutečnosti a sděluje nám, že kráčíme se zavázanýma očima po tenké lávce nad černočernou propastí nepředstavitelného chaosu extatické jinakosti.
      Zkoumáme-li jeho díla v časové posloupnosti jejich vzniku, zjistíme, že Machen na rozdíl od Lovecrafta nevytvořil žádný ucelený mýtus o silách temnot a zla a že pouze dramatizoval různé možnosti reprezentace zla. Propracoval některé motivy a postupy fantastického žánru, jež se v různých obměnách užívají dodnes - místo démonů a duchů přivádí na scénu pohanská božstva, prastaré rasy zlovolných tvorů, tajné společnosti absolutních zvrhlíků a sadistů, iniciační rituály se secesně erotickým podtextem. Účinek svých překvapujících odhalení staví na aktualizaci mytologických postav, ale současně vytváří i zcela nové podoby jinakosti, např. sliznaté páchnoucí amorfní metamorfující substance. Mísí-li v křivuli příběhu hrůzu s viktoriánskou štítivostí, vytváří tak populární preparát senzačního moderního hororu. Například z pohádkových elfů Machen učinil příslušníky prastaré zdegenerované rasy bytostí temnot, jež vypadly z vývojové spirály lidského druhu, a snad právě proto si udržely některé "zázračné" schopnosti.
      Síla Machenovy prózy spočívá v jeho schopnosti rozehrát poutavý příběh se záhadou, jež je neoddělitelně svázána s magickou atmosférou neobvyklého místa. Přestože Machenova imaginace vyrůstá z živné půdy rodného Walesu a napájí se ze spodních vod keltských mýtů, dokázal mistrně evokovat i atmosféru malebných či špinavých londýnských zakoutí a zastrčených uliček, stejně jako poklidné kulisy malého města.
      Náš výbor zahrnuje všechny podoby Machenovy tvorby. Ať už z křehkých křivulí tohoto literárního alchymisty vyskočí démon nebo vyletí anděl, vždy vykřeše jiskru, jež v citlivém čtenáři doutná, až vznítí jeho představivost. V jejím světle potom i reálná místa ožívají a otevírají se možnostem imaginativních spojení. Hranice mezi literaturou a životem tak přestává být pro čtenáře neprostupná a vzniká prostor pro úžas. A to není málo.

Ukázka z knihy

Obřad
Vzpomínka na ten šedý kámen v lese ji provázela už od raného dětství, od těch vzdálených mlhavých časů, jež stále víc ztrácely na skutečnosti.
      Tvarem připomínal něco mezi sloupem a pyramidou a ve své šedé důstojnosti nepřestával zářit z oněch vzdálených let uprostřed listí a trávy nádechem zázračna. Vzpomínala si, jak se kdysi, když bývala ještě malá holčička, jednoho horkého odpoledne zatoulala od sukní své chůvy, jak se jen pár kroků v lese tyčil v trávě ten šedý kámen a jak vykřikla a v panické hrůze utekla.
      "Ty jsi ale husička!" řekla jí tehdy chůva. "Vždyť je to jenom ten - kámen." Už úplně zapomněla jméno, které služka uvedla, a později se vždycky styděla zeptat.
      Ten horký den, to spalující odpoledne z jejího dětství, kdy se poprvé vědomě podívala na tu šedou lesní sochu, v ní zůstal ne jako vzpomínka, nýbrž jako pocit. Širý les dmoucí se jako moře, pohyby světlých větví ve slunečním jasu, sladká vůně trávy a kvítí, poryvy letního větru na tváři, ponurost podrostu, sytá, neurčitá, nádherná, emblematická jako starobylý gobelín: cítila a viděla to všechno, vůně jí vnikla do nosu. A uprostřed obrazu, kde se ve stínu dařilo podivným rostlinám, stál ten starý, šedý, kamenný tvar.
      V mysli jí však ulpěly střípky jiného, mnohem dávnějšího dojmu. Nevzpomínala si na nic určitého, bylo to jako stín stínu, něco tak mlhavého, že mohlo jít dost dobře o sen, který se smísil se zmatenými zárodky myšlenek malého dítěte. Nevěděla, že si vzpomíná, spíše si vzpomínala na vzpomínku. Opět to byl letní den a nějaká žena, snad stejná chůva, ji držela v náručí a šla s ní lesem. Ta žena nesla v jedné ruce pestré květiny; sen žhnul jasnou červení a voněl růžemi. Potom se viděla, jak ji žena položila na chvilku do trávy, a temný kámen zbarvila rudá a pak už nebylo nic, jen že se jedné noci probudila a slyšela, jak chůva vzlyká.
      Měla často ve zvyku přemítat o podivuhodnosti velmi raného života. Zdálo se, že člověk přicházel z tmavého mraku, na chvíli zazářilo světlo, a poté nastala noc. Bylo to, jako by se člověk díval na sametový závěs, těžkou, tajuplnou, neproniknutelnou čerň, načež na okamžik zahlédl škvírou v oponě bájné, planoucí město, kde oheň obklopoval zdi a vížky. A potom zase vše zahalila tma, takže se ze zjevení stala iluze, málem ještě v době trvání samotného pohledu. Taková tedy pro ni byla ta nejranější, nejistá vidina šedého kamene a rudé barvy na něm prolité, spojená bez zjevných souvislostí s obrazem plačící chůvy.
      Pozdější vzpomínka se jí už vybavovala zcela zřetelně. Dokonce i teď cítila bezdůvodnou hrůzu, jež způsobila, že s vřískotem běžela hledat útočiště po chůvině boku. Potom, ve dnech dospívání, se kámen zařadil do ohromné sbírky nepochopitelných věcí, které nedávají spát představivosti žádného dítěte. Stal se součástí života, předmětem, jejž bylo nutné přijmout a nezpochybňovat. Její rodiče mluvili o mnoha věcech, kterým nerozuměla, ona sama otvírala knihy a podléhala nejasnému úžasu, i v bibli bylo tolik zvláštních rčení. Jak často ji zaráželo chování rodičů, jejich kradmé pohledy, nedokončené věty, a mezi těmito všemi otázkami, které tehdy stěží považovala za otázky, se tyčila v temné trávě ta věkovitá šedá postava.
      Z nějakého polovědomého popudu bloudila po lese, kde stíny zahalovaly kámen. Všimla si jedné věci - po celé léto u něj kolemjdoucí zanechávali květiny. Na zemi v trávě byly neustále zvadlé květy a na kameni se pravidelně objevovalo kvítí čerstvé. Od narcisů po astry se tu vystřídaly květiny z venkovských zahrádek, v zimě tady vídavala ratolesti z jalovce a zimostrázu, ze jmelí a cesmíny. Jednou ji křovinami přitáhla rudá zář, jako by v lese hořel oheň, a když došla na místo, kámen plápolal a okolí žhnulo růžemi.
      Když jí bylo osmnáct, vydala se jednoho dne do lesa s knihou, kterou právě četla. Skryla se v lískovém houští se srdcem prodchnutým poezií, když tu se ozvalo šramocení a praskání rozhrnovaných větví. Její skrýš byla jen pár kroků od kamene a ona spatřila ve spleti větví plaše přistupující dívku. Znala ji velmi dobře, byla to Annie Dolbenová, dcera nádeníka, v poslední době slibná žačka nedělní školy. Annie byla způsobná dívka, které se vždy povedla poklona a která dovedla též vyjmenovat všechny biblické krále. Její tvář nabyla výrazu, jenž šeptal, jenž naznačoval podivné věci. Za závojem jejího těla plálo světlo. A v rukou měla lilie.
      Dívka skrytá v lískovém křoví sledovala, jak se Annie blíží k šedému idolu, a její bytost se rozechvěla očekáváním a málem ji osvítilo poznání smyslu toho, co se tu mělo odehrát. Dívala se, jak Annie ozdobila vrchol sochy květinami, a pozorovala ohromující obřad, který následoval vzápětí.
      A přesto, navzdory svému palčivému studu, o několik měsíců později donesla do lesa kytici i ona sama. Položila na kámen bílé skleníkové lilie, orchideje uhasínajícího nachu a karmínové exotické květy. Poté, co šedou sochu vroucně políbila, provedla celý ten starobylý, pradávný obřad.