Nakladatelství Aurora - vydané knihy

P. G. Wodehouse: Ukridgeova psí univerzita

Z anglického originálu Ukridge přeložil Gerik Císař.
Vázané, 248 stran, 179 Kč, rok vydání: 1998, 1. vydání
ISBN 80-85974-56-8

Ukázka z knihy

Svatba se nekoná

Pro Ukridge, jak se koneckonců dá u tak slunečně optimistického člověka předpokládat, se celá aféra, o níž teď bude řeč, stala jen dalším argumentem pro jeho pevné přesvědčení, že ať už se na tomhle našem světě děje cokoli, všechno nakonec vede k dobrému. Spatřoval v ní od samého počátku prst prozřetelnosti, a kdykoli od té doby shromažďuje důkazy pro svou teorii, že spravedliví, kteří si to nejvíc zaslouží, nakonec uniknou z každého nebezpečenství, pokaždé uvádí na předním místě následující příhodu.
      Dlužno podotknout, že všechno to začalo jednoho letního odpoledne na Haymarketu. Poobědvali jsme tehdy na můj účet v restauraci Pall Mall, když tu před námi na okraji vozovky zastavil velký nablýskaný kabriolet. Šofér vystoupil, zvedl kapotu a začal cosi kleštěmi kutit na motoru. Kdybych tam byl sám, spokojil bych se jen s letmým pohledem, ale Ukridge, kterého odjakživa neodolatelně přitahuje pohled na práci jiných, mě popadl za loket a přinutil mne, abych spolu s ním morálně podpořil namáhajícího se dělníka. Snad dvě minuty dýchal tomu nebožákovi za krk, až konečně šoférovi došlo, že to, co cítí na zátylku, není toulavý červnový vánek, a nedůtklivě se ohlédl.
      "Co je?" zvolal podrážděně. Ale pak se jeho naštvaný výraz změnil v cosi, co - alespoň na šoféra - vypadalo téměř srdečně. "Ahoj," pozdravil.
      "Ale zdravíčko, Fredericku," odpověděl mu Ukridge. "Vůbec jsem tě hned nepoznal. To je nový, to auto?"
      "Jo," přikývl šofér.
      "Můj kámoš," vysvětlil mi stručně Ukridge. "Seznámili jsme se v jedný hospodě." Londýn byl přecpaný Ukridgeovými kámoši, s nimiž se poznal v rozličných hospodách. "Co s tím máš?"
      "Závada," odtušil šofér Frederick. "Hned to dám do kupy."
      Jeho důvěra ve vlastní schopnosti byla zcela na místě. Za malý okamžik se napřímil, sklapl kapotu a otřel si ruce.
      "Hezký počasí," konstatoval.
      "Hrozně hezký," přikývl Ukridge. "Kam máš namířeno?"
      "Musím do Addingtonu. Vyzvednout starýho. Je tam na golfu." Chvilku váhal, ale pak ho zřejmě kladně naladily hřejivé paprsky letního slunce, protože nám navrhl: "Co takhle svízt se do East Croydonu? Zpátky můžete ject vlakem."
      Byla to milá nabídka, kterou jsme s Ukridgem nedokázali odmítnout. Nasedli jsme, Frederick stiskl knoflík startéru a za okamžik jsme už vyrazili, podobni dvojici elegantních pánů na odpolední vyjížďce. Měl jsem úžasně bezstarostnou náladu a domnívám se, že Ukridge na tom byl podobně. Politováníhodný incident, k němuž vzápětí došlo, se nás proto dotkl dvojnásob nemile. Zastavili jsme před křižovatkou, abychom nechali projet vozidla ujíždějící severním směrem, když nás z příjemné odpolední malátnosti vytrhl nečekaně zuřivý křik.
      "Haló! Hej, vy tam!"
      Nebylo pochyb, že ten neomalený řev platil nám. Hulákající pán stál na chodníku půl druhého metru od nás a zcela nepokrytě zíral na zadní sedadla našeho přepychového kabrioletu. Byl to robustní vousatý muž středního věku, který měl na sobě, s ohledem na stávající počasí a společenský úzus, poněkud nevhodné oblečení: redingot a tvrdou buřinku. "Hej! Vy!" neomaleně hulákal k údivu a pohoršení kolemjdoucích.
      Šofér Frederick vrhl koutkem levého oka krátký pohrdlivý pohled na nedůstojně trojčícího příslušníka nižších vrstev, a od té chvíle si ho už nevšímal; avšak Ukridge začal k mému úžasu jevit všechny známky divokého zvířete lapeného do pasti. Zrudl v obličeji, tvářil se napučeně a upřeně hleděl před sebe v křečovité snaze ignorovat něco, co se prokazatelně ignorovat nedalo.
      "My dva si spolu promluvíme!" ječel vousáč.
      Další události se pak odehrávaly ráz na ráz. Proud vozidel se i s námi dal znovu do pohybu, a jak jsme nabírali rychlost, rozlícený muž si zřejmě řekl, že kdo pohotově jedná, dvakrát jedná, a odvážným skokem se vyhoupl na stupátko kabrioletu. V tu chvíli se Ukridge probral k životu a plochou dlaní ho shodil na silnici. Když jsem se ohlédl, viděl jsem chlapa, jak stojí uprostřed vozovky a nedbaje nebezpečí, jež mu hrozilo od přijíždějícího omnibusu, hrozí za námi pěstí.
      "Fujtajbl!" ulevil si Ukridge a otřásl se.
      "Co to mělo znamenat?" zeptal jsem se.
      "Chlap, co mu dlužím nějaký prachy," odtušil stručně Ukridge.

Recenze

Kde je Ukridge, tam se určitě něco děje: buď už hoří, nebo se k ohni schyluje. Nebo praskne voda, vypukne vzpoura, vykolejí vlak - nebo aspoň zažijete pořádně horkou chvíli, protože je to popleta a přetrhdílo. Knížka klasika humoristické literatury, který je už u nás znám a o němž kolovaly pověsti, že byl prvotní inspirací pro Jirotkova Saturnina, přichází do tuzemských luhů a hájů třicet pět let poté, co v Londýně spatřila světlo světa. Budiž k ní oko čtenářovo i v Čechách laskavo!

Marie Krausová
Sezóna, léto 1999

Ukridgeova psí univerzita zaujme především mladou generaci

Jako svoji 71. publikaci vydalo nakladatelství Aurora knihu spisovatele Pelhama Grenvilla Wodehouse (1881 - 1975) Ukridgova psí univerzita. Autora, anglického prozaika, znají čtenáři z jeho humoristických próz Letní bouřka, Malý pán na ženění či výběru Vlna zločinnosti na zámku Blandings.
Již po přečtení prvních stránek Ukridgeovy psí univerzity, která u nás vyšla v překladu G. Císaře poprvé, je čtenáři jasné, že i v tomto případě jde o dílo humoristicky laděné. Takový je obraz bývalých spolužáků, příslušníků "zlaté mládeže" i hlavního hrdiny Stanleyho F. Ukridge, snažícího se za každou cenu pomocí různých úskoků, podvodů, podvůdků i výmyslů získat peníze. Ty mu totiž neustále chybějí. K uskutečnění svých plánů pak neváhá využít i zneužít svých přátel. Kniha psaná lehkým tónem najde zřejmě oblibu především u mladé generace. Je totiž psána hovorovým jazykem a autor v ní používá množství slangových výrazů blízkých i dnešní mládeži.

Haló noviny
5. 1. 1999