Nakladatelství Aurora - vydané knihy

Savinio, Alberto: Tragédie dětství. Dětství Nivasia Dolcemara (ROZEBRÁNO)
Z italských originálů Tradedia dell'infanzia a Infanzia di Nivasio Dolcemare přeložil, poznámkami doplnil a doslov napsal Jiří Pelán.
Kniha vyšla za finanční podpory Ministerstva kultury ČR, Nadace Český literární fond a Italského kulturního institutu v Praze.
Vázané, 224 stran, 169 Kč, rok vydání: 1998, 1. vydání
ISBN 80-85974-42-8

O autorovi

Alberto Savinio (Athény 1891 - Řím 1952), vlastním jménem Andrea de Chirico, prožil mládí v Řecku. Byl mladším bratrem slavného malíře Giorgia de Chirica. Původně ho zaujala hudba: vystudoval athénskou konzervatoř a začal se profilovat jako hudební skladatel. Po otcově smrti (1905) se rodina přestěhovala do Mnichova a Savinio pokračoval ve studiu kontrapunktu u Maxe Regera. V roce 1910 se usadil v Paříži. Mocně na něho zapůsobil Stravinskij a Ďagilevův Ruský balet. Začal se stýkat s Apollinairem, Picassem, Picabiou, Cocteauem a dalšími. Jeho hudební aktivity se dále rozvíjely v tomto avantgardním kontextu, začal však být i literárně činný (publikoval na stránkách Apollinairových Soirées de Paris). V roce 1916 časopisecky otiskl první kapitoly svého románu Hermafrodit. Román je dnes hodnocen jako jedno z nejoriginálnějších děl italské avantgardy. V roce 1917 se podílel na prvním čísle Tzarovy curyšské revue Dada.
V roce 1919 rozepsal Savinio svou pozoruhodnou prózu Tragédie dětství, v níž se vrátil ke svým vzpomínkám na Řecko. Próza je jednak nesmírně působivou evokací řeckého prostoru s jeho mýtotvornou potencí, jednak proustovsko-freudovskou analýzou nejranějších dětských prožitků. V mnoha ohledech má tato próza styčné body s tehdy nastupujícím surrealismem (Breton zařadil Savinia do své Antologie černého humoru), pro Savinia je nicméně příznačné, že podvědomé obrazy jsou u něho podrobovány racionální kázni brilantního vypravěčského stylu (podobné sepětí podvědomých obsahů a přísně racionální formy nacházíme i v "metafyzické" malbě Saviniova bratra Giorgia). K témuž materiálu se Savinio vrátil ještě jednou, v období své zralosti, a vytěžil ze svých vzpomínek na Řecko ještě prózu Dětství Nivasia Dolcemara (1941). Oba texty jsou dnes pokládány za Saviniova vrcholná díla.

Ukázka z knihy

Zmizelé město

Na přímořské město, kde jsme strávili několik dní, si vzpomínám jako na město spatřené ve snu. Jeho obraz, z něhož precizní řez paměti vyloučil jakoukoli denní reminiscenci, je zcela ponořen do zářivé noci.
      Jeho jméno jsem se nedozvěděl ani tenkrát, ani později. Vícekrát jsem se je snažil objevit na glóbusech a zeměpisných mapách, ale vždy marně.
      To podivuhodné město zmizelo z tváře světa důkladněji, než by to obstaralo zemětřesení nebo podobná katastrofa, a nikde už po něm není stopy, vyjma ten nejžárlivější kout mé paměti.
      Tam zato bude žít, dokud ve mně bude nejmenší známka života. I pro ně bude teprve má smrt posledním, konečným kataklyzmatem.
      Vzpomínám si na esplanádu plnou lidí a světel. Na terasy, které přepadávaly do moře. Na světla tříštící se v lesklé černé vodě.
      Vzpomínám si na nekonečné řady kočárů. Na dámy, jež seděly v landaurech jako rané ovoce v košících a zpod vysokých péřových chocholů a roztažených ptačích křídel se zvolna rozhlížely kolem dokola, oči plné hvězd a ústa rozkvetlá rajským úsměvem.
      Vzpomínám si na sál vyzdobený girlandami světel. Byl vyhřátý a voňavý jako skleník. Vzpomínám si na pódium potažené rudým sametem.
      Vzpomínám si na jednu ženu. Zářila samými prýmky. Nádherná, královská se tyčila uprostřed svého dvora. A i ten její dvůr se blýskal zlatými prýmky a červenými kabátci.
      Hlavu zvrácenou, jak to mají ve zvyku menády, podobna oběti, která v posvátném vytržení klade své hrdlo pod nůž kněze, krásná vládkyně vévodila andělskému koncertu.
      S nohou nataženou, jako když se protahuje kuře, pohupujíc se v kyčlích v rytmu hudby, kolébala tato Múza Múz své housle, jako kdyby uspávala dítě.
      Radost z pohledu na ni kalila bohužel obava, že by se mohla s každým trhnutím smyčce vznést a spolu se svým lakovaným děťátkem odletět do ráje, do jediného místa, které jí bylo hodno.
      Dbalé jejích pokynů, skloněné nad nástroji, oddané a pilné, vytvářely kolem ní ostatní hudebnice harmonický věnec, z něhož tryskal do výše její osamělý zpěv.
      Pouze basistce bylo dovoleno stát v přítomnosti královny. Ale byla to žena už v letech a nosila brýle.
      Svůj kotrabas svírala v náručí, a vždycky když tohoto svého hypertrofického syna pošimrala ručkou na břiše, vydraly se z jeho útrob hrobové steny.
      Královna občas sestupovala ze svého pódia a hrdě se procházela mezi lidem, jenž jí prokazoval zbožnou úctu. Do misky přitom sbírala peníz svých věrných.
      Její zrak tuhl mrazivým pohrdáním. Jen já jsem jí nedával nic. A přesto právě mne její pohrdání míjelo.
      Ba co víc! Královna mne milovala. Když procházela kolem mne, laskala mne pod bradičkou rukou, jež voněla fialkami.
      Jednoho dne jsem objevil skvrnu na zářivé kráse své královny. Hnědou skvrnu, obklopenou dalšími menšími skvrnkami. Rozkládala se jako mateřské znaménko na jemné kůži čelisti.
      Má láska se zatáhla údivem a znechucením.
      Stín se však rozplynul. A když se láska znovu přihlásila ke slovu, objevil jsem v sobě nový cit, trpčí a mučivější, cit, který miloval právě tu skvrnu.
      Ó šťastné a záviděníhodné housle!
      Soucit přimísil svou sladkou hořkost do nevýslovných hnutí srdce.
      Dříve se polibky, jež jsem ve své mysli posílal milované, neměly v té neposkvrněné čirosti kam vrtnout. Nyní mé rty vábila pouze ta hnědá skvrnka.
      Později, po tom nade vše neblahém dni, kdy mi pozemská Venuše odhalila svá tajemství, přilákaly mé polibky jiné, ještě posvátnější a ještě hlubší skvrny.
      A božská láska ležela mrtva u nohou otomanu.
      Smutný byl odjezd z nočního města.
      Proč odjíždět?
      Hodlal jsem tu strávit celý život. Žádná lítost mě nevolala jinam. Proč se pouštět do nových dobrodružství? Mimo onen sál, rozkvetlý světelnými girlandami, byla jen poušť a temnota.
      Myslel jsem na moře před městem Argonautů: otevřené, pokušitelské, vyzývající k plavbě. Pak jsem se díval na moře před nočním městem. Byl to tekutý val, rozložený kolem místa, v němž Fortuna soustředila všechnu krásu a všechno štěstí. Proč odjíždět?
      "Musíme," řekla maminka. A neodvratnou nutnost, jíž se musíme podrobit, jakkoli tím trpíme, jsem nevyčetl ani tak z toho slova, jako spíše z oné klidné neodvolatelnosti, jež zazněla v jejím hlase.
      Já jsem však věci viděl jinak. Nutnost, tu neoblomnou bohyni, jíž se protiví každá modlitba a každá úlitba, jsem dosud neznal. Zbožňoval jsem právě to nejmocnější božstvo. Nebyl jsem ochoten sklonit se před osudem jako beduín, který zbloudil v poušti a očekává smrt pod břichem svého velblouda.
      Zkušenost mne naučila, že projevíme-li rozhodnost, vždycky na tom vyděláme. Oznámil jsem své matce, že bez té paní, která mi hladila bradičku, se ani nehnu.
      Výsledek se dostavil záhy: krásná houslistka slíbila, že odjede s námi.
      Byl to náš poslední večer v nočním městě. Jaká slova si to šeptaly má matka a královna sestoupivší z pódia? Na rozdíl od předchozích dnů mi nejsladší přítelkyně nepolaskala bradu rukou, která voněla fialkami, ale s velkou vážností se na mne zahleděla a pak se sklonila a řekla:
      "Ja, ja, mein Liebling. Ich werde kommen. Wir werden zusammen fortreisen."1
      Odložila obětní mísu, vzala mne za ruce, zvedla si mne k hrudi a začala mne kolébat jako housle.
      Když sevření povolilo a já jsem zvedl oči od sladké tmy toho hedvábí, provoněného fialkami a potem, kroužily světelné girlandy, věrný lid, pódium s hudebnicemi, květiny, celý sál v obrovitém zářivém kole.
      Odnesli mne jako žok, jako malého raněného.
      Nepřišla. Maminka mě povzbuzovala: "Přijde... přijde." Snažil jsem se tomu uvěřit. Doufal jsem do poslední chvíle. Ale když se parník odpoutal od břehu, pochopil jsem, že všechno skončilo. Mezi mne a ji se položilo moře, aby nás rozdělilo.
      Andromeda plula pod prvními hvězdami.
      Ta velká bolest se do mého příliš maličkého srdce nemohla vejít. Propukl jsem v zoufalé vzlyky. Jiskřením slz se bílý amfiteátr města zvolna propadal do moře.
      Proč se děti podvádějí?
      ----