|
|
|
|
|||||
|
|
|||||||
 několik poznámek překladatele ukázka z knihyNěkolik poznámek překladatele
Kdyby se uspořádala anketa o nejčtenějších a nejproslulejších humoristických knihách v anglické řeči, i dnes by se v odpovědích nepochybně objevili Tři muži ve člunu a na toulkách. Dokonce by asi v nejednom případě byli uvedeni na prvním místě. Já bych je na prvním místě uvedl určitě. Je mi velice blízký suchý anglický humor, který do literatury vnesl Jerome Klapka Jerome, humor, svědčící o hluboké a přitom mimořádně tolerantní znalosti lidské povahy, humor, jehož výraznou přísadou je nádherné přehánění, vyslovované s naprosto vážnou, pokerově kamennou tváří. Už v dávných studentských letech jsme se s několika přáteli scházívali k hlasitému předčítání těchto knih a znovu a znovu se smáli strýci Podgerovi, když věšel obraz, svízelům chlapce, který se učil hrát na dudy, zoufalství cyklisty, který se dostal do spárů správkáře kol. Proto jsem s radostí přijal v sedmdesátých letech nabídku nakladatelství Odeon, abych Tři muže znovu přeložil. Byli už přeloženi několikrát. První je převedl do češtiny dr. Emil Hácha, pozdější nešťastný prezident. Jaký ten překlad byl, to nevím, nikdy se mi nedostal do rukou. Mne s Jeromem, Harrisem a Georgem seznámili překladatelé, kteří pracovali pro pražského nakladatele Srdce. Ten má chvályhodnou zásluhu o to, že čeští čtenáři mohli poznat řadu děl Jerome Klapky Jeroma. Když jsem si později mohl milované Tři muže přečíst v originále, pochopil jsem, proč mi některá místa v českých verzích byla nejasná. Málo zkušení starší překladatelé si mnohdy nevěděli rady s anglickými idiomy. Překládali doslova - a proto nesrozumitelně - obraty, které je nutno nahradit osobitými výrazovými prostředky češtiny. * * * Jerome Klapka Jerome se narodil roku 1859. Jeho otec byl laický kazatel a jmenoval se Jerome Clapp Jerome. Jméno ovšem nemělo se jménem Klapka žádnou souvislost. V Anglii žil v té době v exilu maďarský revolucionář, generál vynikajících schopností vojevůdcovských, György Klapka (mezi jehož předky byl patrně nějaký Čech), a s tím se rodina Jeromova do té míry spřátelila, že na jeho počest dala svému synovi toto neanglicky znějící jméno. Po několika letech se Maďarsko s generálem usmířilo a dovolilo mu návrat do vlasti. Jerome Klapka Jerome neměl bezstarostné mládí. Jeho otec vydělával pramálo a nedočkal se vysokého věku. V patnácti letech J. K. J. osiřel a živil se jako úředník na dráze, jako ochotnický herec a jako začínající spisovatel. To se však radikálně změnilo, když mu bylo třicet. V roce 1889 přinesl do redakce časopisu Home Chimes rukopis s titulem The Story of the Thames. Měl to být jakýsi průvodce po dolním toku Temže, připomínající historické události na jejích březích. Redaktorovi se rukopis líbil, doporučil však autorovi, aby historické pasáže podstatně zkrátil a aby se mnohem více věnoval veselým příhodám, vzpomínkám a vyprávěním tří veslařů. Ten návrh se Jeromovi zamlouval, poslechl, a tak pod novým titulem Three Men in a Boat to Say Nothing of the Dog) začal vycházet příběh, který autora okamžitě proslavil. Časopisecký seriál se brzy proměnil v knihu, která se jen v Anglii do dnešních dnů dočkala stovky vydání a byla přeložena snad do všech světových jazyků. A Temže se dlouho po prvních vydáních hemžila mladými muži, kteří se toužili opičit po Jeromovi, Harrisovi a Georgovi. Za nedlouho se Jerome Klapka Jerome ke svým třem postavám vrátil a vylíčil jejich cyklistický výlet do Německa. I toto pokračování slavné knihy se řídilo řadou předvídavého redaktora časopisu Home Chimes, jen ke konci se autorův humor silně zabarvuje nelibostí a rozhořčením nad některými obyčeji. Jeromovo dílo čítá 29 titulů - povídek, novel, esejí, úvah, vážných románů, divadelních her, ale žádná kniha se už nestala takovým bestsellerem jako Tři muži. A přitom napsal řadu věcí pozoruhodných a půvabných (zvlášť mám rád novelu Malvína z Bretaně), které zcela neprávem upadly v zapomenutí. Když vypukla první světová válka, přihlásil se Jerome do armády, ale nebyl přijat, protože mu bylo už pětapadesát let. Rozhodně se však chtěl zúčastnit boje proti potlačování svobod a práva, nabídl tedy své služby francouzskému Červenému kříži a jezdil po bojištích jako řidič ambulance. Po těchto otřesných zkušenostech už nic veselého nenapsal. Zemřel 14. června 1927 a je pochován pod Chilternskými vrchy ve vesnici Ewelme. * * * Když jsem překlad obou svazků o třech přátelích dokončil, poslal jsem jednu kopii do Anglie svému příteli Johnu Beerovi. To byl Čech, který se včasným odjezdem z vlasti zachránil před Hitlerem a stal se redaktorem v jednom významném londýnském nakladatelství. Velice ochotně a účinně mi několik let pomáhal, kdykoli jsem v anglických textech narazil na něco, v čem mi nemohly poradit slovníky. Budiž mi dovoleno ocitovat dopis, který mi přítel po přečtení mého překladu poslal: "Klapka je ohromná sranda. Nejen báječně vystihl humornost, ale také sladce ironickou lyričnost mnohých pasáží. Odedávna cítím, že v obou těchto sektorech má čeština paralelní genus jako angličtina, u Čapka jsem to často zažil. Jenže jde stále o to, jak ten převod uskutečnit tak, aby domorodý genius jednoho jazyka se znovu zrodil v geniu toho druhého. A to právě se ti podařilo..." Neuvádím tyto řádky proto, aby se chlubil kladným hodnocemím, ale protože je v nich upřesněn problém, s kterým jsem se především snažil vyrovnat, problém, s kterým by se měl umět vypořádat každý překladatel: předlohu je nutno zčeštit a přitom se musí sladit duch původního jazyka, do kterého je text převáděn. Těší mě, že i dnes se najdou čtenáři, kteří se ke Třem mužům vracejí stejně rádi jako čtenáři za mých mladých let. Osobně znám dva mladé muže, kteří si při společných schůzkách často povídají o stu a sedmi fatálních nemocech, o výhodách sýru jako spolucestujícího, o Harrisovi, jak zpívá kuplety, o tom, jak tři přátelé hovoří jazykem turistů - a všechny tyto "árie" umějí v mém překladu nazpaměť. * * * A ještě poznámka k názvu této knihy: Tři muži ve člunu? Žádný veslař ani vodák nemluví přece o svém plavidle jako o člunu, každý si vyjede na lodi. A proto jsem chtěl i titul první části této knihy přeložit Tři muži na lodi, o psu nemluvě, a název celého svazku měl znít Tři muži na lodi a na čundru, neboť ten výlet tří přátel do Německa, to nejsou toulky. V originále se vydávají na bummel, což je výraz přejatý z němčiny a v angličtině natolik neznámý, že autor považoval za nutné ho v posledním odstavci svého vyprávění vysvětlit. My slovo buml známe, ale nepříjemně nám připomíná buršáky, korzující v dobách Rakousko-Uherska po Příkopech. Rozhodl jsem se tedy pro výraz čundr, který je rovněž původu německého, nemá však - aspoň pro mne - tu protivnou příchuť. Ale překladatel míní, tradice mění. Ukázalo se, že název prvních českých vydání těchto Jeromových knih mezi nesčetnými čtenáři natolik zdomácněl, že nakladatelé usoudili, že by měl být zachován. A tak si Jerome, Harris a George v tomto textu vyjeli na lodi a pak na čundr, ale na obálce a na titulním listu se na Temži vydávají ve člunu a do Německa na toulky. V lednu 1995 J. Z. Novák
 zpět na začátek
Ukázka z knihy
Byli jsme čtyři - George, William Samuel Harris, já a Montmorency. Seděli jsme u mě v pokoji, kouřili jsme a každý z nás vykládal, jak je špatný - špatný z hlediska zdravotního, pochopitelně. Ani jeden jsme se necítili ve své kůži, a to nám šlo na nervy. Harris říkal, že chvílemi se s ním všechno začne tak prapodivně motat, že si stěží uvědomuje, co dělá; a pak říkal George, že s ním se taky chvílemi všechno motá a že i on si stěží uvědomuje, co dělá. A já, já zas měl v nepořádku játra. Věděl jsem, že jsou to játra, to, co mám v nepořádku, protože jsem si zrovna přečetl prospekt na zázračné jaterní pilulky, kde byly podrobně popsány příznaky, podle nichž člověk pozná, že má v nepořádku játra. Já měl ty příznaky všechny. Prapodivná věc, ale já když si čtu reklamní oznámení na nějakou zázračnou medicínu, tak vždycky dojdu k závěru, že tou dotyčnou nemocí, o které se tam pojednává, trpím v té nejvirulentnější podobě. Pokaždé odpovídá diagnóza přesně všem pocitům, které mám odjakživa já. Vzpomínám si, jak jsem si jednoho dne zašel do knihovny Britského muzea, abych se poučil, co má člověk podnikat proti jakési nepatrné chorůbce, která se o mě pokoušela - mám dojem, že to byla senná rýma. Vyhledal jsem příslušnou publikaci a prostudoval jsem si všechno, co jsem si prostudovat přišel; a potom jsem tak nějak bezmyšlenkovitě a bezplánovitě obracel listy a naprosto lhostejně si začal číst o jiných nemocech, jen tak povšechně. Už si nepamatuji, co to bylo za chorobu, do které jsem se poprvé víc zahloubal - vím jenom, že to byla nějaká strašlivá, zhoubná metla lidstva - ale ještě jsem ani zpolovičky nepřelétl očima výčet "varovných symptomů", a už na mě dolehlo poznání, že tu chorobu mám. Na chvilku jsem úplně zkameněl hrůzou; a pak jsem, už v naprosté apatii zoufalství, zase obrátil pár stránek. Narazil jsem na tyfus - pročetl jsem si příznaky - objevil jsem, že mám i tyfus, že ho mám zřejmě řadu měsíců a že to vůbec nevím - a ptal jsem se v duchu, co mám ještě; nalistoval jsem tanec svatého Víta - zjistil jsem, jak jsem očekával, že ten mám taky - začal jsem se o svůj případ zajímat a rozhodl jsem se prozkoumat ho důkladně, a tak jsem se do toho dal podle abecedy. Prostudoval jsem Addisonovu chorobu a dověděl se, že na ni stůňu a že se do čtrnácti dnů může vystupňovat v addisonskou krizi. O Brightově nemoci jsem se ke své úlevě dočetl, že ji mám jen ve formě zcela mírné, takže v mém případě se s ní snad dá ještě nějaký čas žít. Zato cukrovku jsem měl s vážnými komplikacemi a s cholerou jsem se zřejmě už narodil. Svědomitě jsem probádal všechna písmena abecedy a pouze o jediném neduhu jsem mohl s jistotou usoudit, že jím netrpím, a to o sklonu k samovolným potratům. V první chvíli mě to dost zamrzelo; připadalo mi to jako urážlivé přezírání. Jak to, že netrpím sklonem k samovolným potratům? Jak to, že zrovna já mám být takto omezován? Po nějaké chvíli však ve mně převládly pocity méně chamtivé. Uvážil jsem, že mám všechny ostatní ve farmakologii známé nemoci, začal jsem se na celou tu věc dívat méně sobecky a došel jsem k rozhodnutí, že se bez sklonu k samovolným potratům obejdu. Záškrt, jak se ukázalo, mě zachvátil, aniž jsem si toho povšiml, rovnou ve svém nejzavilejším stadiu a žloutenkou infekční jsem se očividně nakazil už ve věku jinošském. Po žloutence už tam žádné další choroby nebyly, usoudil jsem tudíž, že ani ve mně už nic jiného nehlodá. Seděl jsem a dumal. Přemítal jsem, jaký to musím být z lékařského hlediska zajímavý případ a jak cennou akvizicí bych byl pro kandidáty veškerého lékařství. Kdyby medici měli mne, nemuseli by dělat žádnou klinickou praxi. Já sám vydám za celou kliniku. Úplně by jim stačilo párkrát si mě obejít, a hned by si mohli doběhnout pro diplom. Pak mi v mysli vyvstal problém, kolik asi mi ještě zbývá let života. Zkoušel jsem sám sebe vyšetřit. Chtěl jsem si spočítat puls. Nejdřív jsem si vůbec žádný puls nenahmatal. Potom se zčistajasna roztepal. Vytáhl jsem hodinky a odpočítával. Napočítal jsem sto čtyřicet sedm tepů za minutu. Pak jsem chtěl vědět, jak mi tluče srdce. Ale ani srdce jsem si nenahmatal. Úplně se mi zastavilo. Od té doby jsem už byl sice přinucen přiklonit se k názoru, že na svém místě být muselo a zastavit že se nemohlo, ale vysvětlení mi chybí pořád. Proklepal jsem si celé své průčelí, od míst, kterým říkám pás, až k hlavě, vzal jsem to i kousíček do obou stran a kousíček přes ramena na záda, ale na nic podezřelého jsem nenarazil a nic podezřelého jsem neslyšel. Ještě jsem se pokusil kouknout se na jazyk. Vyplázl jsem ho, jak nejdál to šlo, zavřel jsem jedno oko a tím druhým jsem se snažil jazyk prohlédnout. Viděl jsem mu jenom na špičku a jediné, co mi ta námaha vynesla, bylo ještě důkladnější ujištění, že mám spálu. Vešel jsem do té čítárny jako šťastný, zdravím kypící člověk. Ven jsem se vybelhal jako zchátralá troska. zpět na začátek
| ||||||||
vydané knihy
ediční plán
o nakladatelství
distribuce
knihkupectví
antikvariát