Nakladatelství Aurora - vydané knihy

Nerval, Gérard de: Markýz de Fayolle (ROZEBRÁNO)
Z francouzského originálu Le Marquis de Fayolle přeložila Eva Musilová. Doslov napsal Zdeněk Hrbata.
Kniha vyšla za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.
Brožované, 272 stran, 139 Kč, rok vydání: 1997, 1. vydání
ISBN 80-85974-30-4

Z doslovu

Gérard de Nerval a historický román

(...)
Původní nedokončená verze historického románu Markýz de Fayolle (Le Marquis de Fayolle) sama o sobě znamená v Nervalově díle závorku a vyvolává otázky. Předně: nelze ji - až na několik výjimek - poměřovat s proslulými Nervalovými texty a tématy. Uveďme hned, o jaké nápadnější výjimky jde. Georges vyčítá slečně de Fayolle, že nesplnila slib věčné lásky, následuje retrospektivní vzpomínka: jednou se na statku oba převlékli do svatebních šatů, takže vypadali jako novomanželé. Obdobná vzpomínka, kouzelný i trýznivý obraz, účinkuje také v Dcerách ohně (Sylvie) - vzkříšení minulosti, skrze něž minulost náhle proniká do přítomnosti. Jiná analogie se týká použití barev a jejích evokačních účinků v Nervalových prózách. V Markýzi de Fayolle vypravěče okouzluje i rozesmutňuje pohled na zašlé obrazy mladých žen z minulých časů. Při té příležitosti zmiňuje zelené oči, matně bílé čelo, zlatavé vlasy. V Nervalových dílech bývají základními barvami červená - barva rána a večera; zelená - mj. barva přírody, plodnosti, znovunalezeného mládí; a zlatá - heraldický symbol lásky a víry. Nerval však vnímá všechny možnosti barev; upřednostňuje odstíny, nuance, irizace, jimiž neustále sugeruje také něco jiného než popisované objekty.
Román Markýz de Fayolle vycházel na pokračování v deníku Le Temps od 1. března do 16. května 1849, kdy bylo pokračování přerušeno. Byly to politicky rozjitřené časy a lze se domnívat, že román o někdejších bojích republikánů s monarchistickými vzbouřenci měl stranit prvním, což by v podání spisovatele, který věřil v republiku z roku 1848, příliš neudivovalo. Někteří nervalovští badatelé se pokoušejí toto spisovatelovo netypické dílo, jehož zanechané stránky by autor pro případné knižní vydání nepochybně důkladně přepracoval (především stylisticky) tak jako jiné své prózy, zdůvodnit i ospravedlnit. Nacházejí a podtrhují v něm situace a epizody, které románové torzo spojují se světem Nervalova díla. Nicméně převažují otazníky. Je to jediný spisovatelův přiznaný pokus o román, navíc román historický. V celku jeho díla působí cizorodě. Autor na něm pracuje v době, kdy píše pro divadlo (od této práce si velmi slibuje) a soustřeďuje se na kompozici Cesty do Orientu. Rokem 1849 počíná období Nervalových nejvýznamnějších děl. (...)

Z doslovu Zdeňka Hrbaty

Ukázka z knihy

      Ve Vitré jsme se zdrželi několik dní.
      Příběh, který bude následovat, se udál v blízkém okolí. Částečně nám ho vyprávěl syn Jeana le Chouana; několik místních lidí k němu připojilo podrobnosti, jichž naše paměť využila.
      Koncem června roku 1770 hraběnka de Maurepas, natažená na lehátku a napůl spící, četla román od abbého Prévosta.
      Nástěnné hodiny ukazovaly devátou večerní.
      V krbu dohasínal oheň; dva měděné svícny slabě osvětlovaly jeden ze sálů épinayského zámku a ponechávaly ve stínu rodinné portréty, nábytek a táflování pokryté grisaillovou malbou.
      Hraběnka byla drobná, sotva dvacetiletá ženuška, bílá a růžová, s krásně hnědými, nenapudrovanými vlasy, křehká a útlá jako dítě.
      Chvílemi přivírala velké modré oči, které se zastíraly spánkem, chvílemi zvedala pohled k rafijím hodin a pak ho zas unaveně spouštěla k stránkám románu.
      Najednou sebou hraběnka, vytržená ze snění, trhla. Pan hrabě de Maurepas prudce vešel a odhodil stranou promoklý širák a plášť.
      Potom přistoupil k manželce, uchopil její bílé baculaté ručky do své široké, opálené a narudlé ruky, a vtiskl jí na čelo manželský polibek.
      "Nudíš se?" zeptal se a rozvazoval si přitom vysoké zablácené kamaše, které pak hodil sloužícímu.
      Mladá žena na tuto otázku odpověděla pohybem hlavy a ramen, který se dal vysvětlit jako:
      "Docela ano."
      Krásná hraběnka, která se ve dvaceti letech nudí a svého muže, vracejícího se po únavném dnu, takto vítá, se příliš nepodobá středověkým hradním paním, které na schodišti před hradem čekaly na návrat svého pána a vladaře. Tehdy by ovšem také hrabě své urozené družce netykal po měšťanském způsobu, jako to právě učinil pan de Maurepas.
      Povězme tedy pár slov o jeho postavení a jeho povaze.
      Tento šlechtic, když po smrti jednoho strýce zdědil zámek d'Épinay, čímž se stal i vlastníkem celé vesnice Champeaux, se oženil se slečnou Helenou de Verrieres, vychovanou v Rennes v klášteře svatého Jiří, kde se přijímaly jen šlechtické dcery.
      Pan hrabě de Maurepas dosti dobře představoval bretonského urozence.
      Byl nadprůměrně vysoké postavy, mohutně stavěný, zdravě zbarvené pleti; mluvil hlasitě, vyjadřoval se stručně a prudce gestikuloval.
      Na jaře podnikal výlety do sousedních měst, Rennes, Vitré, La Guerche a Fougeres a navštěvoval přátele v Morbihanu nebo v Anjou. To pro něj byla ta špatná sezóna. Šest měsíců v roce trávil dny lovem, večery pitím a noci spánkem.
      Byl to ostatně výborný člověk, občas prchlivý, ale vlídný, hodný a laskavý, když se mu neodporovalo. - Ale kdo by si v celé vesnici Champeaux dovolil mít jiný názor než on?
      Tento způsob života pramálo bavil hraběnku a ta, když její hraběcí manžel stoloval se svými přáteli - od večera až do rána při veselém zpěvu pijáckých písní - se uzavírala sama ve svém pokoji a k smrti se nudila při četbě zbožných knih. Pokud jde o román abbého Prévosta, otevřela ho jen kvůli autorově jménu. V Bretani se tehdy ještě na pány abbé nedívali nedůvěřivě.
      Když pan hrabě důkladně povečeřel, natáhl se u mohutného ohně.
      "Heleno," řekl a to, co měl na srdci, sděloval zvolna jako člověk, který je si jist, že silně zapůsobí, "chci ti udělat návrh, ale nevím, jestli ti přijde vhod."
      "Jaký návrh?"
      "Neměla bys chuť vidět Paříž?"
      Mladá žena sebou překvapením trhla, jako když je dřímající osoba prudce probuzena příliš jasným světlem.
      Paříž! To je nebe... ba ještě lépe - to je Versailles! To je dvůr a jeho slavnosti oslňující jako sen - král s celým leskem absolutní monarchie - všechna slavná jména Francie, pohádkový přepych drahokamů, rób a ekvipáží.
      Jedním slovem, bylo to pro ni slunce vycházející v jasu a záři uprostřed noci...
      "Ale ovšem," pokračoval hrabě vychutnávaje její údiv, "je to nejméně čtrnáctidenní putování, dlouhé a nepříjemné; cesty jsou špatné a krčmy u silnice smutné... Co tomu říkáš?"
      "Především, máte skutečně vážný úmysl tu cestu podniknout?" odvážila se plaché otázky mladá žena, která se bála radovat předčasně.
      "Velice vážný," řekl hrabě. "Urození muži z okolí mě pověřili určitým posláním. Po pravdě řečeno na mě padl los: mám do Paříže doručit námitky týkající se neustálého napadání našich výsad ministerstvem... Má to trochu spojitost s aférou vévody d'Aiguillon; ale tomu bys stejně nerozuměla... No tak, rozhodni se tedy, chceš-li jet se mnou, nebo zůstat tady."
      "Nechtěla bych vás nechat jet samotného, můj milý. A kdy hodláte vyrazit?"
      "Nejdéle do tří dnů."
      Helena celou noc nespala: bála se snít. Potom druhý den ráno, když viděla, že ten záměr se opravdu v tvrdé bretonské lebce vážně usadil, plně se oddala nadšeným projevům dětinské radosti.
      Čas se zdál velice dlouhý... Cestovní přípravy byly provedeny s nejpromyšlenější péčí, etapy dobře propočítány. Manželé neměli ještě jasno, jak dlouho bude zamýšlený pobyt v Paříži trvat; rozhodli se však, že než najdou ubytování lépe odpovídající jejich postavení a majetku, budou přechodně, jen několik dní, bydlet v ulici de l'Echelle, v hotelu Gaillarbois.
      O několik dní později zastavil těžký kočár tažený čtyřmi silnými koňmi v ulici de l'Echelle, proti dvířkům do Tuilerií.