|
|
|
|
|||||
|
|
|||||||
Ukázka z knihy
Vrátit se, nebo radši ne
Zatímco Kohout, Liška a já jsme byli na dovolené, změnila se v hlavním městě vláda. Svolali jsme poradu."Pánové," řekl jsem. "Předchozí vláda byla, jaká byla, pro nás ani dobrá, ani špatná. Ale teď se změnila, takže se k nám nám může chovat buď líp, nebo hůř. Než se tedy vrátíme do hlavního města, musíme se rozhodně dozvědět, jaká ta vláda teď vlastně je." "Abychom se to ale dozvěděli, musíme se nejdřív vrátit," podotkla Liška. "Na druhou stranu má-li to být bezpečný návrat, pak nynější vláda musí být bezpodmínečně lepší, a ne horší než předchozí," zamyslel se Kohout. "Což se stejně nedozvíme, dokud se nejdřív nevrátíme, " uzavřel jsem. Nastalo ticho. "A co kdyby se vrátil jenom jeden z nás a zorientoval se? Až se zorientuje, může ostatním poslat zprávu." "Ale kdo z nás?" zeptal se Kohout, čímž dal ostatním najevo, že sebe za dobrovolníka nepovažuje. "Ten, kdo má nejlepší kvalifikaci. Někdo, kdo je mazaný, protřelý a šikovný." Náš pohled padl na Lišku. Náš, tím mám na mysli Kohoutův a můj. "Vy se opravdu domníváte, že se na to hodím? " pokoušela se bránit Liška. Licoměrně, jak to obyčejně Liška dělává. Bylo přece jasné, že jakožto Liška má všechny vyjmenované vlastnosti, jimiž se musí vyzvědač vyznačovat. "Jsi Liška, nebo ne?" Liška svěsila hlavu. Nemohla přece zapřít, že je. Následujícího dne, když jsme se s Liškou loučili, mužně jsme ovládali pohnutí. "Ty to zvládneš," pravil Kohout tvrdě a položil jí pařát kolem ramen. "Jsi přece nejmazanější ze všech Lišek. Nevím jak jiní, ale já se v Liškách vyznám, a mohu to tedy potvrdit." "Tím spíš, když se ukáže, že žádné nebezpečí nehrozí. Pak tě přivítají s otevřenou náručí, ne?" "No právě. Ostatně jedním si můžeš být jista: my na tebe budeme mít jen ty nejlepší vzpomínky." Liška odjela. Nějakou dobu jsme o ní neměli žádné zprávy. Už jsme začínali mít obavy, když přišel telegram. "Liškám se tu nežije špatně. Liška." S úlevou jsme si oddechli. Úleva by však byla mnohem větší, kdyby telegram nebyl tak stručný. O mně ani o Kohoutovi nepadlo v telegramu jediné slovo. Abych řekl pravdu, oddechli jsme si, ale záhy jsme přestali cítit úlevu. "Liškám...," zamračeně se zamyslel Kohout. "Že Liškám, to je dobře, ale co Kohoutům?" "Možná že ani Kohoutům?" "Možná, ale ne určitě. V tom telegramu o mně nepadlo ani slovo." "Ani o mně." "Ta Liška je ale hloupá!" rozčilil se Kohout a roztrhal telegram. Čekali jsme na další zprávu. Po určité době přišla. "Kohouty zde rádi vidí. Liška." Tentokrát si s úlevou oddychl Kohout a už zůstal klidný. Rozveselil se a Liška v jeho očích stoupla. "Chápu, proč se předtím o mně nezmínila. Prostě si ještě nebyla jistá, jak to se mnou bude, zatímco teď už si jistá je. Moudrá je ta Liška, a dobrý kamarád." "Ale proč o mně nenapsala zase ani slovo?" "Nenapsala, poněvadž tvou situací si ještě jistá není. Takže ty ještě musíš počkat, ale já už jdu." Radil jsem mu, aby tak nepospíchal, protože jsem nechtěl zůstat sám. Ale on na mou radu nechtěl dát. "Když nás vidí rádi, tak nás vidí rádi. Podívej, je to tu jasně napsané. Dokonce z toho vyplývá, že Kohouti mají lepší šance do budoucna než Lišky. 'Rádi vidí', rozumíš? To znamená sympatii." "A co když je telegram zfalšovaný?" "Vyloučeno. 'Kohouty zde rádi vidí', to se nedá zfalšovat." Při loučení vyjádřil Kohout naději, že se zakrátko vydám v jeho šlépějích a všichni tři se setkáme v hlavním městě. Bylo od něho hezké, že si na mě přece jen vzpomněl, když byl tak zaujat myšlenkami na očekávanou kariéru, když byl tak radostně vzrušený a netrpělivý. Jako pravý Kohout. Já jsem tedy, už opuštěný, čekal na třetí telegram. Každý den jsem chodil na poštu a ptal se, zda už přišel. Jednoho dne jsem jako obyčejně vešel do dveří poštovního úřadu a všiml jsem si, že na zdi visí portrét, který tam předtím nebyl. Na portrétu byl statný muž v přirozených barvách. "Kdo je to?" zeptal jsem se úředníka a ukázal jsem na portrét nad jeho hlavou. Úředník se ohlédl, postavil se do pozoru a odpověděl úředním hlasem: "To je náš nový, nejmilovanější vládce." Poté si sedl a dodal, už soukromě: "Poslali to dneska ráno." Zahleděl jsem se na portrét. Vůdce byl v parádní uniformě. Na hlavě měl čáku ozdobenou chocholem z kohoutích per a na boku šavli, ozdobenou liščím ocasem. "Jo, a něco pro vás mám," řekl ještě úředník a dal mi telegram. Poděkoval jsem a odešel. Teprve na ulici jsem roztrhl obálku a přečetl si: "I ty se budeš mít dobře. Okamžitě přijeď. Kohout a Liška." Přesto se dodnes skrývám. Nevím totiž, jestli nemám něco takového, co by si náš nový, nejmilovanější vůdce mohl někam vetknout nebo pověsit.  zpět na začátek
| ||||||||
vydané knihy
ediční plán
o nakladatelství
distribuce
knihkupectví
antikvariát